Arrakis, zámek Kynžvart 2008 II.

Nadešlo úterní ráno a my byli vzbuzeni dost nešetrným způsobem. Jak nešetrným, ptáte se? Dost. Představte si, že spíte spánkem neviňátek, zdají se vám povznášející sny a tu někdo rozkopne dveře, v ruce drží hrnec, mlátí do něj kovovou naběračkou a řve:"Budíčeeeek!!!" Já jsem vcelku lidumil, mouše bych neublížil, ale za tohle bych toho hajzlíka roztrhnul vejpůl. Nebylo mi to dopřáno, protože jsem byl naprosto mimo. V první chvíli jsem si myslel, že na někoho spadnul kredenc s nádobím, ale velice brzy mi došlo, že mě chtějí týrat a nepřestanou, dokud se nevypotácím ze spacáku.

Kdo by si myslel, že už bylo utrpení dost, mýlil by se na celé čáře. Týrání jim nebylo dosti a tak přikročili k variantě ještě tvrdší - ranní rozcvička. Jsem příznivcem sportu, rád se pořádně protáhnu, ale po takto krušném probuzení se ještě nějak hýbat a vydávat energii? Ne...

Ale ano! Šel jsem jako většina ostatních. Zde se předvedl Khamsa jakožto největší blázen, protože tu rozvičku vedl a ještě ke všemu byl naprosto čilý a chtivý do ničení vlastního těla. Nicméně bych nechtěl jenom hanět, tuto roztomilou aktivitu jsem si oblíbil a do konce tábora z vlastní vůle vykonával každé ráno, jednou i s malou obměnou, ale k tomu se ještě probojujeme.

Následovala rychlá snídaně, kde jsme se všichni sesedli hezky v kruhu a jako správní fremeni provedli rituál na oslavu nového dne. Veskrze to pak byl rituál takový, jaký si služba vymyslela, což byl krom přípravy pokrmu jejich největší úkol, když odmyslím tu hlavní funkci - flákání se po celý den a vyhýbání se poctivé práci. K jídlu byl porridge. Do této doby jsem jej nikdy neochutnal, byť jsem o něm hodně slyšel. Nebylo to tak zlé, jak někteří zlí jazykové (napsal bych tu "i zlé jazyčky", ale za boha nemůžu přijít na to, jestli to jde takhle napsat) tvrdili. I jsem si pochutnal.

Po snídani jsem očekával nějakou aktivitu, ale přišla na řadu byrokracie. Chápu, je to nutné. Tudíž PVC (Rabiz) se pustil do osvětlování bezpečnosti práce, jak to v okolí zámku chodí, co bude náplní práce atd. atd. Mezitím poslal několik prezenčních listin. Jednu pro brontosaury, druhou pro SUPy, pak ještě něco, ani nevim co. Výsledek byl, že jsem si toho rána mnohokrát ujasnil, kde bydlim, jaké mam číslo telefonu a mohl jsem se pokochat svým podpisem. Pak následovala Kubova (Asfarova) vsuvka o nutnosti býti službou v kuchyni a třídění odpadu. Tady mne brontíci vždy nadchnou. Já, kterej nevim, jakou má barvu kterej kontejner na odpad mám rozpoznat, co patří kam? Tak snažil jsem se, ale neručím za výsledek. Nevyhnuli jsme se ani cvičnému požárnímu poplachu a nacvičování úniku z objektu při nouzových situacích.

Plán byl jednoduchý. Všichni zavázat oči šátkem a vlézt si do spacáku - simulujeme noc a potažmo i případný kouř v místnosti, pro který bychom neviděli ani na krok. Orgové mezitím ve vedlejší místnosti zapalují petardu, ozývá se rána a sborový křik:"Hoříííí!!" Jak vidno, nikoho to moc nevzrušovalo, páč někteří účastníci stihli za tu chvilku usnout. To byla pomsta za ten hnusný budíček. Ostatní ještě při životě se vydali hledat dveře. Ono vydali není tak úplně správné slovo. Vzhledem k tomu, že většina (aspoň jsem to tak cítil) byla v dané lokalitě poprvé, nikdo moc neznal vnitřní prostory a tak se z rychlého úniku stal pomalý pochod mrtvol. Oheň simulovaný Evkou požíral pomalejší druhy, kteří se nedokázali potácet rychlostí větší, než šnek. Nicméně byli i tací hrdinové, kteří pamatujíc na to, že jsme v přízemí, vrhli se k oknu s tím, že vyskočí ven. Netuším, jestli z vás někdo zkoušel v naprosto neznámém terénu otevírat a skákat z okna, ale vězte, že všichni ti hrdinové umřeli. Táák. A bylo. Více jak polovina lidí uhořela. Nemohli jsme to tak nechat a tak se nastoupilo na další pokus.

Celý pochod umrlců byl o poznání rychlejší a ti, co předtím spali, se taky přidali a pochodovali. Bývalí mrtví hrdinové dokázali otevřít okno a vyskákat. Žel bohu se to neobešlo bez zranění a tak prvním ošetřeným byla Wahid, která v letu zavadila malíčkem na noze o parapet a samozřejmě si prst roztrhla. Nyní v celkovém součtu umřela necelá čtvrtina lidí a to je již akceptovatelné. Nácvik byl pro úspěch ukončen.

Přišla mnohými dlouho očekávaná chvíle - výroba KNGček. Pro neznalé je KNG zkratka - Koule Na Gumě. Mocný to bojový nástroj v rukou fremena, holt zvládnout toto mistrovstvké bojové umění je dosti obtížné. Zvláště pro muže se totiž takový nácvik boje nemusí zrovna povést a má to nedozírné následky. Hlavně v dané chvíli to bolí jako prase. Zde si asi všichni nezúčastnění myslí, že jsem se pomátl na mysli, ale věřte, že z vlastní zkušenosti vím, co to obnáší. Ono zvládnout takovou potvoru, co se po úspěšném hodu vrací zpět k majiteli skoro stejnou rychlostí, když na to nejste připraveni, může se vám situace velice rychle vymknout z rukou. Berte toto jako popis nováčka, který měl KNG poprvé v ruce.

Ihned po výrobě se vyběhlo na louku před zahradnictvím a začaly první nácviky. Evka s Kubou přednesli základní pravidla féroveho (co to je?) boje, co dělat když se vám koule zamotají do sebe a pak, jaké hody a nehody jsou dovolené. Kupodivu přinesli i štíty z tvrdého papíru, takže někteří byli obdarování i jakýms takýms krycím nástrojem, který podstatně zvýšil jejich šanci na přežití. Poté byla zahájena bitva všichni proti všem. Co vám mám povídat? Umřel jsem skoro hned. Pravda, podařilo se mi lecos uběhat a nedat se chytit, ale takto se nedá vyhrát. Když se našlo pár vítězů, co přežili déle než několik minut, rozdělili jsme se na dva tábory a bojovali proti sobě. Nejprve to byly skupiny mixované - holky a kluci - a jako poslední jsme si dali souboj kluci proti holkám. Holek byla docela slušná přesila, ale udolali jsme je!! Jakýpak sejření s nima, že? Prostě jsme lepší...

Odpoledne jsme si vyšli ke kapli (to je jedno ze styčných míst celého kynžvartského parku, zde se odehrávaly všechny majestátní bitvy a sem jsme se ještě mnohokráte vraceli) a dali jsme si hezky běhavo-inteligenční hru - obsazování planet. Nakonec se to zvrhlo v solidní běhání, jelikož té inteligence a vědomostí moc nebylo. Ale hezky jsem si zaběhal.

Po večeři se konal turnaj bojovníků na počest ctihodné Matky. Byly vytyčeny dva bojové ringy, bojovníci vylosováni do skupin a pak se jelo každý z každým na tři životy. Lidí bylo mnoho, zápasů taktéž. Proto než jsme se dopracovali až do finále, byla skoro tma. Nicméně je nutno pogratulovat vítězi, srdnatému bojovníkovi - Sadin. Tak holt ne bojovníkovi, ale bojovnici, noo. Ale odpoledne jsme byli lepšíí, to nám nikdo nevezme!

Myslel jsem, že je již pro dnešek konec, ale byla připravena ještě jedna lahůdka na závěr. Účastníci byli rozděleni do tří skupin a byly rozdány jednoduché úkoly. První skupinka dostala Planetologa, co by důležitou postavu, která musí přežít po celou vytyčenou trasu od kovárny až po čajovnu (další to významné body v rámci parku). Druhá skupinka, to jsme byli my, měli Planetologa ukradnout a dovést jej do síče. Třetí byla skupinka vrahů, kteří měli chudáka nemohoucího zabít za jakoukoliv cenu. Skupinky dostaly úkoly odděleně, takže proběhl rychlý rozbor situace a všichni se rozprchli někam do tmy. My jako zloději jsme zvolili za nejvhodnější místo k přepadu kapli. Je tam dost míst, kde se dá schovat a zaútočit ze zálohy. Hezky jsme se rozestavili a čekali... a čekali a čekali. Když už to bylo tak zhruba půl hodiny, byl jsem sakra nervózní, že stojíme blbě a nikdo tudy nejde. Z dáli jsem slyšel nějaké hlasy a to mne uklidnilo, že možná přeci jen bude možnost zaútočit. Nedošlo na to!!! Když se uprostřed kaple zjevil chumel bílých postav, vypadalo to jako by přišla vánice. Připravil jsem se k útoku, ale Sura ihned volala na celé kolo:"My jdeme vyjednávat." Cože???? Jak vyjednávat? Taková blbost. Během chvíle mi došlo, že je jich nějak moc a evidentně s nimi bude i skupinka vrahů. Kdybych měl před sebou pivo, řekl bych, že jsem už moc chlastal a vydal se domů. Bohužel jsem byl naprosto střízliv a nebyl s to pochopit, vo co jako těm vořechům jde.

Během chvilky jsme se dozvěděli, že vrahové přišli vyjednávat jako první a nechtěli zabít nikoho krom planetologa. Ne, tohle mi prostě hlava nebere. Jak může VRAH být lidumil a jít se ptát na to, jestli jeho obět chce opravdu umřít, popřípadě chtít svolení od příbuzných?!?! Tuto taktiku jsem nepochopil dodnes, jenom s odstupem času vím, že za ní stál Kovář a Větrník. Chlapi, takhle by to fakt nešlo. Samozřejmě, že vyjednávání byla blbost do nebe volající a taky že toho ti chuligáni ihned využili ke lsti. Zatímco se většina lidí hádala, odvedl Nasr Ahad planetologa do čajovny a tím hru jednoznačně vyhráli. Když se v kapli strhla bitka, planetolog tam nebyl, ale to bylo jedno, protože v té tmě, kdy okolo vás světélkují bíle postavičky, by to bylo úplně jedno. Nebylo možno poznat ani protivníka, natož spolubojovníka. Jak bych asi našel nějakého šášulu, kterého mám odvést domů. Holt, řekl bych, že jsme se tam všichni hezky pomlátili a nikdo nevěděl, do koho bije. Nevadí. Vynahradili jsme si to pak před zámkem, kde jsme se všicí sešli a pomlátili se ještě jednou. Tentokráte za svitu pouličních lamp, takže bylo aspoň vidět, do koho to řežu hlava nehlava. Pak už jenom hygiena a zalézt do pelechu.

A byla tu středa. Udělal jsem nepředvídatelný krok a svévolně si vzal službu. Mou spolupracovnicí byla Baka. Co to znamenalo? Vstávat o půl hodiny dříve než všichni ostatní, dát vařit porridge a pak se modlit, že to bude hotovo, než všichni vstanou. Proč takový spěch? Byl totiž i první pracovní den. Takže se vstávalo v šest hodin (já v půl šesté!!) a v sedm už bylo nutno být před zahradnictním ready to work.

Nikdy jsem nevařil pro více jak dva lidi, a proto mě docela vyděsilo, jakýžeto objem porridge mám umíchat. Ono takových tři kila ovesných vloček, které hezky přes noc nabobtnaly ve vodě, umíchat, to je zážitek. Rozhodně ale doporučui vyzkoušet, je to krásný posilovací cvik na zápěstí! Po chvíli mého snažení se začaly kousky blíže dnu připalovat. Ten puch spáleniny se linul celým síčem a bál jsem se, co na to řeknou ostatní. Velice mile mne překvapila reakce Marbla, který zvesela vstoupil do kuchyně řka:"Aa, koukám, že bude zase porridge. Nic jiného se takhle nespálí." Hlavně, že se na mě nikdo nezlobil a kupodivu ještě všichni byli rádi, když jim v tom stála lžička. Holt supi, no.

Po snídani všichni kvapně vypadli a my se s Bakou dali na umývání nádobí. Netrvalo to dlouho a nebylo co dělat. Do svačiny daleko, tak jsme se pustili do úklidu hlavní místnosti. To obnášelo zrušení stávajícího pořádku matrací na zemi, přenesení je k jedné stěně, zametení a naskládání je zpět. Kdo má rád puzzle a různé druhy tetrisu, vřele mu takovouto aktivitu doporučuji. Až po to zametení šlo všechno skvěle. Horší bylo naskládat ty proklaté matrace zpět. Do této chvíle jsem si neuvědomil, že jich je tam tolik a skoro žádná stejná. Dopracovat se původního rozložení nás stálo asi hodinu času, kdy jsme přerovnávali, diskutovali a pak znova přerovnávali. Semo tamo se přišel někdo podívat a smál se nám, cožeto tam vytváříme.

K obědu byla rýže na sladko. Tady jenom poznamenám, že to bylo stejné martirium jako s ovesnými vločkami a nadešel čas pro opětovné posilování. Kupodivu se ta rýže připálila ještě více, než vločky. Šmejd jeden. Já nikdy neměl rád vaření.

Po obědě přišel PVC s tím, že budeme zásobovat druhý chudý síč tím, že se charitativně složíme a něco ze svého oblečení obětujeme na dobro druhých. Ihned jsem měl podezření, že to bude nějaká kulišárna, a proto jsem obětoval mikinu. Někteří to vzali s humorem a dali k dispozici pouze ponožky. Já věděl, proč tam dát něco opravdu potřebného. Za pár dní jsem zjistil proč.

Odpoledne bylo vyhlášeno jako mentatské cvičení. Mentati byli takové lidské počítače, tudíž příslušné cvičení bylo na logiku a inteligenci. Zde asi vypíchnu jedno takové, při kterém se mi sbíhaly slzy do očí - kakuro. Kdo kdy viděl tuhle ptákovinu, tak ví. Pro ty, co neznají, doporučuji dohledat pravidla na internetu. Je to opravdu zábava. Barča nám rozdala jedno zadání, které mělo sloužit k ověření našich kombinačních znalostí. Po půl hodině řešení jsem prohlásil a nebyl jsem zdaleka sám, že si raději vyzkouším nějaké jednodušší. Řekněme rovnou to základní, abych si aspoň dodal sebedůvěry, že něco zvládnu. Haha, tak pošetilou úvahu už jsem dlouho neprovedl. Ani po další hodině jsem nebyl schopen vyluštit jednu správnou kombinaci čísel. V záchvatu nepříčetnosti jsem si šel raději udělat kafe. Neříkám, že je to špatná "hra", ale holt už dlouho mi nekleslo sebevědomí tak nízko a jako chlap to holt těžko nesu. Tak jsem to s hrdostí vzdal a šel se nadýchat čerstvého vzduchu.

K večeru se programu zhostila Klárka a prováděli jsme několik různých her na důvěru. Skoky pozadu do náručí ostatních a podobně. Hezky jsme se při tom vyblbli. Večer už pak ničehož moc zajímavého pro mě nepřinesl, jelikož jsem se se "zdravotními obtížemi" zdržel poslední hry - kradení filozofií. Pak už jenom sladká noc.

Čtvrtek ráno bylo opět krušné. Službu měl tuším Šamis a Verča. Poslední jmenované osobě ještě dlužím pořádné vyčinění za budíček, kterým nás všechny vyrvala ze spánku a nutila vstávat. Opět rozkopnutí dveří, rozsvícení, mlácení do misky a již zbytečný pokřik - Budíček. Holka, škrtil bych tě ještě teďka, ale jinak tě mám rád.

Abych tak nějak osvětlil svůj postoj k budíčkům. Nerad vstávám brzy. Takové konání se mi příčí. Je pravdou, že většina mých blízkých, hlavně z osazenstva Iriadoru, mi nadává, že vstávám příšerně brzo a že jsem blázen. Běžně se probouzím asi tak v osm hodin či trochu později. Vstávání v šest mám zafixováno pouze jako nejnutnější prostředek k dostavení se na zkoušku v 7:30. Tedy absolutně nic hezkého!! A tady mě budí v šest a ještě k tomu řvou? Uaaa, bych střílel. Jediný hezký budíček měla v průběhu tábora Laďka, která potichu vkročila do místnosti, vzala kytaru a zazpívala jemnou píseň, kterou probudila všechny tak, že i rádi šli na rozcvičku. Tudíž ne, že bych byl organizátorem, ale určil bych za hlavní budíček Laďku a to na dobu neurčitou, pravidelnou a každodenní.

To jen tak na odlehčení. Po snídani následovala práce, moje vlastně první seznámení s kalačem. Co je to kalač, ptáte se? Laicky řečeno, je to tupá, težká sekera, kterou se mlátí do velkých špalků a za mnoha nadávek a energie je možné očekávat něco jako výsledek v podobě rozštípnutého dřeva v případě lepším. Horší případ se vyznačuje utopením jednoho či více klínů, které jste si vzali na pomoc, aby se ten zatracenej suk už konečne poddal a to dřevo povolilo. Musím uznat, že je to práce krásná, fyzicky náročná a ducha osvobozující (apoň pro nás, kteří celý rok sedíme u kompu). Nicméně je nutné dodat, že jsem během několika hodin dospěl k závěru, že šest pracovních dní je tak akorát, ale více ani ťuk! Tudíž, že fyzická práce je dobrá, ale pro někoho jiného. Co se tohoto druhu činnosti týče, vyznávám krásné úsloví - Postav se k práci tak, aby se k ní mohli postavit i jiní! Dřevorubeckou dráhu si tedy jistojistě nevyberu a zůstanu u svých tranzistorů.

Po obědě byl oznámen assasinský den a jako správný vrah musí být člověk v nejlepší možné kondici. Konal se tedy desetiboj. Myslím, že nakonec to byl jenom osmiboj, ale na tom, že jsme se při tom výborně vyblbli a vybili, to nic nemění. Skupinky byly rozděleny na kluky a holky, starovalo se z kaple po dvouminutových intervalech, obíhaly se stanoviště a plnili rozličné úkoly. Mezi nimi - dosánout s nataženýma nohama až na zem, dotknout se čelem kolen, spojit ruce za zády, zasáhnout terč z jisté vzdálenosti, přeručkovat po laně, udělat kačeny a raky, prolézt "bludištěm", umět se plazit, přeskákat snožmo napnuté lanko a pak vyběhnout schody. To vše cirka za 15 minut, chtěli-li jste být na prvním místě. Dal jsem to za 17 a nějaké drobné a tuším, že jsem byl na čtvrtém místě, takže jsem měl dostat bramboru, ale nedostal jsem nic.

Večer se za měsíčního svitu rozjela chlopňovka. Příběh: fremen se vydáva buď do boje proti Harkonnenům, či utíká na jih přes poušť ke kolegům fremenům a záleží jenom na jednotlivci, jakou cestu si vybere. Vymyšlené to bylo hezky, bohužel někteří účastníci měli větší či menší problémy se zákeřným útokem na jednoho hlídkujícího a pochodujícího Harkonnena (Hančí), tudíž u této hry strávili skoro půlku noci. My ostatní jsme se pak pomalu přesouvali k vybudované lanovce a sjížděli jsme ze skály dolů na louku pod zámkem, držíce se pouze za pochybný kus železa. Myslím, že nebylo možné zvolit vhodnější dobu, než noc. Ten pocit, jak se člověk vrhá ze skály dolů a netuší, kudy poletí, je nepopsatelný a doporučuju vyzkoušet. Zbytek večera jsem zůstal pomáhat Anežkovi, Laďce a Větrníkovi jako záchrana dole pro letící kolem. Postupem času začalo hřímat a poprchávat. V tu chvíli jsem zbaběle popřál dobrou noc a vydal se domů, hezky do tepla a spát.

To be continued...