Arrakis, zámek Kynžvart 2008 I.

Aby toho pro toto léto nebylo málo, rozhodl jsem se již kdysi v dubnu, že pojedu s Brontosaurama, přesněji řečeno se základním článkem S.U.P, na tábor. Nesmím opomenout velkého vlivu Klárky, jenž tento tábor spoluorganizovala a byl jsem proto informován, že něco jako tábor brontosaurů existuje. To, že termín vyjde přesně po Norsku, tedy na 3. srpna, jsem netušil. Takže ihned po návratu jsem stihl akorát naházet věci do pračky, nakoupit si něco k jídlu a trošku se zpacifikovat a zkulturnit, aby lidé kolem mne poznali, že jim tam nepřijel vágus, nýbrž elegantní mladý muž (to víte, trošku si to ego musim počechrat a jinde, než tady na blogu to nepůjde).

Tak se stalo, že jsem třetího v neděli nasedl v Praze v Holešovicích na vlak směr Sokolov a těšil se, co bude následovat...

Jak jsem se později dozvěděl, každý takovýto tábor je zastíněn legendou. Tento se odehrával na Arrakisu, co by ústřední planetě románu Duna od Franka Herberta. Vzhledem k tomu,že mám tento příběh rád, byl jsem zvědav, co se z toho vyklube. Jinak samotné místo konání byl zámek Kynžvart, kde jsme fungovali jakožto pracovní síla a za to jsme měli ubytování v zámeckém zahradnictví, ale o tom až později. Nyní zpět k vlaku.

Kupodivu jsem našel i prázdné kupé a hezky se tam zabydlel. Žel bohu nebylo mi přáno užít si klidné cesty, jelikož přistoupil takový hovorný pán a evidentne si chtěl povídat. Utěšoval jsem se představou, že třeba brzy vystoupí, ale upozornil mne, že tomu tak není a stráví celý zbytek cesty se mnou, pač vystupuje až těsně před Sokolovem. Ne, že bych lidi neměl rád, ale přeci jenom existují meze. Z docela křečovitě udržované a nastavované konverzace mě vysvobodili přistoupivší cestující tuším že někde v Ústí nad Labem. V duchu jsem jim děkoval a vesele se odebral ke spánku.

Jen taková odbočka. Já velmi rád spím. To by nebylo až tak závratné, přeci jenom to rád každý, ale mně nedělá problémy usnout v jakémkoliv dopravním prostředku, jen když se tak trošku houpe a vydává monotónní zvuky. Za tuto vlastnost či spíše schopnost mě nemá většina osazenstva Iriadoru ráda. Především tedy Zuzka, která zase nemůže usnout skoro nikde. Tak to jen na okraj, nemohl jsem si to odpustit, protože předpokládám, že tyto řádky bude číst, tak abych ji potěšil. Půjdeme dále.

Jako každý účastník tábora jsem dostal nařízeno, kam se mám ve stanovený termín a čas dostavit. Moje stanice byla Svatava zastávka. JIž na nádraží v Sokolově jsem potkal Kováře a Thalathu (doufám, že omluvíte použití přezdívek, ale vzhledem k tomu, že většinu účastníků jsem nikdy neviděl, tak jediné, co mi po nich zbylo, je obličej spojen s fremenským jménem. Ono je to stejně jedno. Ti, co tam byli a ví, budou vědět o koho se jedná. Ti, co tam nebyli stejně netuší, která bije). Na konečné zastávce nás toužebně očekávala Wahid, poslední to členka naší skupinky. Prý tam čekala už od dvou hodin a nyní bylo něco po půl šesté.


Ani jsme se nestačili rozkoukat a už si to k nám rázovala organizátorka coby Harkonnenka a že jsme porušili všemožný nařízení, do pouště nesmíme, potulovat se tam sami taky ne, a že nás tedy zatkne. Byli jsme nuceni obětovat jednu ruku a přivázat se k ostatním. Naštěstí zajetí netrvalo tak dlouho a vysvobození udatnou fremenkou na sebe nedalo dlouho čekat. Ehm, no udatnou, já nevím, ale dá se brát podlý útok ze zadu a bodnutí nožem do ledvin byť nenáviděného Harkonnena jako chrabrý útok? Asi jo... mno, nebudeme to tu zbytečně rozpitvávat. My byli rádi, že jsme zachráněni a tak jsme si to metelili za fremenkou. Samozřejmě se nás ihned ptala, co jakože chceme a proč vůbec na Arrakis lezeme, když vlastně nic neumíme. Tak jsme chvíli oponovali, že můžeme být v boji užiteční. Slevila ze svého přístupu a abychom zapadli mezi fremeny, tak jsme si měli vybrat své jméno. Zvolil jsem - Harr Dahab. V překladu to znamená - horké zlato. Myslím, že to nebyla až tak hrozná volba. Mohlo to být horší.

Přesunuli jsme se kousek dále, kde jsme měli chvilku na vydechnutí a na přípravu našich pouštních filtr šatů a vodolinky (coby půl litru vody u pasu jako bezpečnostní zásoba pro přežití). Fremenka měla zůstat celou dobu vážná a skoro nemluvit. Myslím, že se nám s Kovářem (Saghibem) podařilo tuto skutečnost nabourat vskutku skvěle. Již v polovině výroby vodolinky nebyla fremenka (Sinn Jill) schopna mluvit smíchy. I když mě tak napadá, že neschopnost mluvit vlastně byla náplní úkolu, tož jsme jí vlastně pomáhali!!

Pak následoval přesun do a přes poušť, kde jsme měli za úkol utéct Harkonnenům a vyhnout se zlodějům vody. Těm druhým se nám nepodařilo uniknout a i když jsem po zajmutí jednoho jejich člena prohlašoval, že jej klidně podřízneme a zakopeme, nikdo se mnou nechtěl souhlasit. A tak jsme přišli o jeden batoh. To podříznutí by vyšlo levněji, ale holt většina je většina. Ta demokracie je ale blbost.

Do konce cesty, kterým byl pro tento den bývalý povrchový lom na hnědé uhlí (alespoň myslím, že ten sajrajt okolo bylo hnědé uhlí), se už nic zvláštního nestalo. Našli jsme si strategické místo pro vybudování filtrstanu (filtr proto, aby nám neunikala voda. Kdo nebyl na poušti, tak prostě nepochopí) a ... teď by se mi chtělo napsat ulehli jsme a spali v klidu až do rána. Nebyli by to ale supi, kdyby nám nechtěli krást v noci batohy. Tudíž jsme postavili hlídky a po dvojicích hlídali celou noc. Střídání bylo zhruba po třech hodinách. Já tedy nikdy v hlídání na táboře moc nevynikal a ihned se tento nedostatek projevil silným nutkáním usnout. Naštěstí k nám nikdo celou noc nepřišel, jelikož nás nikdo ani nenašel a my jsme měli klid. Je pravdou, že jsme viděli pár orgů, jak tam nad ránem pobíhají po lomu a byli jsme rádi, že neštípli naše krosny.

Po krátké snídani jsme zabalili co se dalo a vydali se hlouběji do lomu, kde jsme se setkali se všemi budoucími fremeny. Celkově nás na začátku bylo 29. Sehrálo se pár představovaček, každý o sobě něco hezkého i nehezkého pověděl a následný déšť nás vyhnal směrem k nádraží. Naštěstí to byla jenom rychlá přeprška a pak už jsme mohli trénovat jízdu na červech. Jako správní fremeni přeci musíme umět i ty nejzákladnější věci. Tudíž se započalo s teoretickou přípravou, jak červa přivolat, nasednout, řídit a jak sesednout. Svědomitě jsme se střídali v řízení (červa tvořil zbytek skupinky) a nebylo nouze ani o hezké srážky. Jak jste již mnozí pochopili, červ je tvor slepý a tudíž nikdo netušil, kam nás jezdec zavede. Někteří si to namířili přímo do příkopu a byli pak značně nevrlí. Joo, holt neschopnost se neomlouvá.

Na nádraží byly asi dvě hodinky času do příjezdu vlaku, tudíž byl vyhlášen čas oběda. Každý dojedl,co si přivezl a nebo se i rozdělil. Kolovaly mooc dobré věci. Jenom takový poznatek, co se týče takovýchto akcí. Je naprosto zbytečné se ptát, jestli třeba někdo nechce kousnout, či si nabídnout. Takovéto otázky jsou provázeny pohledy plnými despektu a kýžený objekt je vám s hlasitým díky rychle odebrán pro potřeby společnosti. Holt džungle, co si neurveš, to nemáš. Zbytek času do příjezdu vlaku se vyplnilo hrou - Na co se chceš zeptat ostatních - a pak už jen sladký odvoz do naší cílové stanice - Lázně Kynžvart.

Jak jsem se již zmínil na začátku, byli jsme ubytováni v zámeckém zahradnictví. Jelikož jsem tu nikdy nebyl, nevěděl jsem, co mám od prostředí očekávat. Výsledkem jsem byl mile překvapen. Co více dodávat, než že zámek Kynžvart je situován do příhodného lesoparku dost daleko od města, takže je tu hodně lesa a hodně klidu. Co více si člověk může přát na letní odpočinkovou dovolenou, že? Ne, nebojte, tak naivní jsem rozhodně nebyl, ale všechno postupně.

Než jsme měli možnost se vůbec ubytovat a jakkoliv zorientovat (to platí pouze pro nás nováčky), byli jsme hozeni před nelehkou volbu. Chceme se stát fremeny, nebo se toho bojíme a couvneme na poslední chvíli? Vše bylo součástí obřadu, kde každý člen musel obětovat svojí vodu pro dobro kmene. Jak si asi myslíte, že měl dotyčný dát kus své vody? No jediným možným způsobem - močí. Takže každý popadl lahvičku a šel se podívat za krásami okolního lesa. Po nějaké době se i navrátil a obsah lahvičky byl vylit do staré konvičky. Když tak učinili všichni, byla moč předestilována a ctihodná matka pak provedla přeměnu vody života. Ano, musela se napít té předestilované moči, co byste asi tak mysleli. Pak každý z nás se obřadně napil také. Musím říci, že bylo krásné pozorovat tváře okolosedících, když byl nejprve sdělen úkol před obřadem a pak i to, jak kolovala čutora s přeměněnou vodou života (plná skořice - jsme přeci na Arrakisu a všude je koření). Asi jsem se taky netvářil úplně inteligentně, ale pohled na ostatní, jak jim to docházelo a jak nechtěli věřit vlastním uším a očím, to byla prostě nádhera.

Pak proběhlo rychlé ubytování, večeře a večer jsme si zdobili vlastní síč - skalní příbytek fremenů. Zde se ukázalo grafické a barevné cítění všech přítomných. Za sebe mohu s klidem přiznat, že malovat ani kreslit neumím a tak jsem jen semo tamo načrtnul nějaký vzor, co by se sice nedal považovat za výzdobu, ale zase neurážel cítění někoho jiného. Síč byl vyzdoben a my se mohli vrhnout na kutě. Tak započala naše pouť a boj proti Harkonnenům...

Další kus povídání bude příště.

Veškeré fotky z jednotlivých akcí si můžete prohlédnout v osobním archívu Klárky - zde. Je to rozděleno na mnoho částí, tak veselé brouzdání.