sobota 23. srpna 2008

Expedice Hardangervidda, Norsko II.

Další část putování Iriador Reiseburo a potažmo i putování (H/h)rocha pokračovalo úterým 22. července. Probudili jsme se do krásného rána, kde po mracích sice byly ještě nějaké památky, ale obloze veskrze kralovalo slunce a tím předznamenávalo počasí na další dny. Ano, do konce našeho pochodu už nepršelo, ale to bych předbíhal.

Prvním úkolem nebyla ani tak snídaně, jako snaha usušit všechno, co bylo ještě mokré. Tudíž se stan a přilehlé oblasti staly výstavou našeho expedičního ošacení, hromady ponožek a bot namířených proti větru, aby oschlo cokoliv, co půjde. Všemu tomu dominovala na stanu připnutá zástava, kterou jsme dávali na odiv a pro informaci, kdože to vlastně jsme a kam jdeme.



Po krátké snídani bylo na čase vyrazit. Povětšinou, až na boty, bylo všechno suché a tak s ještě lepší morálkou než předešlého dne jsme posbírali svoje svršky spodky a vyrazili na cestu.

Mezi první akce tohoto dne se řadí úprava vybavení. Zuzka poprvé (všímejte si, kolik těch poprvé tu zase bude) naplnila a vyzkoušela svůj, Petrem darovaný, hydrovak. Rvala jej do batohu s tím, že aspoň nebude muset stále tahat PETky ze závěsu na báglu. Musím uznat, že něco podobného si taky pořídím. Přeci jenom mnohokrát denně sundavat batoh jenom proto, abych se napil, to člověka začne štvát velice brzy. Radim si mezitím začal za odborného Petrova dohledu upravovat zádový systém, páč si stěžoval, že ho bolí ramena a špatně se mu to nese. No bodejť by ne, když měl popruhy a bederák uplně rozhozený. Stačilo trošku přitáhnout tohleto a támhleto a už to sedlo, jak prdel na hrnec (dámy prominou takovéto výrazivo omluví, ale ono se to jinak kvalitně říci nedá).



Po této krátké pauze jsme chtěli jít dále, když v ten moment se přihnalo stádo koní s jezdci na hřbetech. Bohužel to byl jenom nějaký "zájezd", který využíval místních služeb a nechal se po Hardangerviddě vozit na koních. Nebýt to tak masové, tak si říkám, že bych to taky někdy zkusil. Takové dva týdny na koňském hřbetě někde uprostřed divočiny, to by bylo super. Vždyť jistě ne nadarmo se říká, že nejlepší pohled na svět je z koňského hřbetu. Nicméně zpět. Koně odcupitali pryč a my vyrazili na poslední kus cesty do Kalhovdu. Těsně před ní jsme si dali obědvací pauzu. Zde bylo znát zlepšení jídelníčku oproti minulým létům a krom musli tyčinek bylo vytaždno z báglů i něco křížal a sušeného masa (osobně doporučuji; je to výborný zdroj energie). Po krátké pauze jsme slezli k chatě, jenom jí minuli a pokračovali směr Marbu.



Cesta vedla chvilku do kopce, kde ji pak vystřídala naprosto rovná krajina s nádhernými výhledy široko do daleka. Již jsme v dálce zaznamenali ledovec, který byl takovým hlavním milníkem naší trasy a zároveň i koncem, protože na jeho druhé, severní, straně jest Finse.

Slunce krásně svítilo a naštěstí foukal vítr, jediný to lék na všudypřítomné komáry. Koncem dne se nám do cesty postavila řeka. Jako zkušení "brodaři" jsme se ani na chvilku nezastavili, přezuli a přelezli na druhý břeh. Tam jsme si dali dopovací pauzu. To jest, sežrali jsme celou čokoládu, abychom si ulehčili poslední výstup dne. Plán byl jednoduchý - vystoupáme na vrchol a tam se někde ubytujeme. Vystoupali, avšak neubytovali jsme se. Večer byl krásný a nám se po té čokoládě ještě chtělo jít a nikdo proti tomu nic neměl. Přešli jsme tedy kopec a malý hřeben a zakotvili jsme na sestupné straně, kde se nám otvíral pohled na velké jezero, na jehož břehu ležela chata Marbu. Začalo se připozdívat, a tak jsme velice rádi postavili stan a započli s přípravou večeře.



Pakliže nám předchozího dne vadili komáři, nyní to byl vítr. Chtěli jsme strávit vaření venku, abychom mohli v klidu meditovat nad nádherným výhledem a okolní krajinou. Nebylo nám toho dopřáno. Vítr se do toho opřel a my jsme horko těžko uvařili trochu vody, natož těstoviny. Nekochali jsme se okolní přírodou, protože jsme každý seděl okolo vařiče a snažil se vlastním tělem zabránit větru v ochlazování ešusu. Naše snažení bylo odměněno výtečnou večeří - dva typy Dobrého hostince (těch instantních těstovin, kdyby to někdo neznal), které neměly, co se ingrediencí týče, nic co dělat vedle sebe, natož v sobě. Nicméně to jakékoliv chuti neuškodilo a ještě jsme s Radimem vymysleli nový druh - guláš s lososem a olivami. Ani tady jsme neměli chuť na kafe a tak jsme po chvilce rozhovoru šli raději spát.

Ve středu jsme ještě stále chtěli dohnat manko z prvních dní, tudíž dnešní plán byl projít okolo Marbu a zkusit se dostat co nejblíže Rauhellernu. Nakonec jsme byli nuceni změnit plány, ale o tom později. Začátek pochodu nám zpříjemnil lehký brod přes docela širokou řeku, která napájela již zmíněné jezero. Cesta se vinula podél jezera, takže hezky po rovině. Zhruba po dvou hodinkách příjemné chůze jsme došli k další turistické chatě - Marbu. Zde jsme se přesvědčili, jak to mají kolegové Norové zařízené.



Žil jsem v domnění, že jednotlivé chaty budou tvořeny jednou místností s palandami, kde se budou znavení turisté moci za malý poplatek vyspat. Většímu nesmyslu jsem věřit nemohl. Jednotlivé chaty jsou poměrně luxusním hotelem s restaurací, kdy veškerý vnitřek domu je obložen dřevem. Prodávají tam i potraviny a čepují pivo. Jen, co jsme tam dorazili, přišlo z několika směrů nemnoho turistů, kteří se velice rychle vrhli do restaurace. Byli jsme též svědky toho, jak si jeden chuligán dává steak s hranolkama a dvěma volskými oky. No to bych jej v tu chvíli nejraději roztrhnul vejpůl.

My jsme tam doplnili akorat vodu, dali si tang, obědovou pauzu a šlo se dál. Kousek za Marbu nás překvapil most přes řeku, který byl stavěn někým v silném stavu opilosti. Proč? Protože ten můstek překlenul řeku pouze do poloviny, kde končil a odtud se muselo skákat po kamenech. Netuším, kdo a co tím zamýšlel, my pobaveni, pokračovali jsme stále kupředu.

Tento večer jsme kupodivu strávili venku na vrcholku kopce, kam nás i přes protesty a únavu dotáhl Petr. Sic jsme mu chvíli nadávali, protože když jsme dorazili na nějaký předělový vršek, tak on už byl kdesi v dáli před námi a ani se neobtěžoval zastavit. Nakonec jsme přeci jenom byli rádi, že jsme kempovali až tak daleko, protože se nám otevřel nový výhled do údolí, směrem k dalšímu významnému bodu trasy - Rauhellernu (též chata; všechny významné body na trase byly chaty, krom ledovce). Komáři nás nechali na pokoji a my si vychutnali bramborovou kaši s lovečákem a kafčo při pohledu na okolo se pasoucí ovce.

Nyní jenom taková malá odbočka - ty potvory chlupatý ovcoidní bych střílel. Pač nemůžou přes noc chrápat, jako každé pořádné zvíře. NE, ony si trajdají s těmi zvonky na krku a furt se motají kolem stanu. Takže se nakonec člověk budí několikrát za noc s tím, že už mu zvoní umíráček.

Čtvrtek byl ve znamení zkratek a pochodu přes visutý most. Nicméně jedno po druhém. Nejprve se nám přihodil visutý most. Cesta vedla přes řeku, která by se ani při nejlepším možném počasí a suchu přebrodit nedala, takže tam kucí ušatý udělali most. Byl naprosto parádní. Taková dřevěná konstrukce, celé se to houpalo a praskalo, pod náma bouřila řeka, no nebylo by vám tam krásně?!



Pak přišel osudový moment tohoto dne - zkratka. Mapu jsme měli, takže při rozhodování, kterou cestou se dáme směrem k chatě, jestli budeme obcházet kopec zprava (tou delší cestou) a nebo zkusíme zkratku a půjdeme skoro přímo, zvítězila zkratka. Radim se na to netvářil moc hezky, ten den se mu nechodilo moc dobře, asi energetická krize. Na zkratce se není možné ztratit, že? Zvláště, když máme buzolu, to půjde hladce.



Ano, člověk se na zkratce neztratí, pakliže se mu ale před nosem nerozplyne cesta a to do hnusných mokřad. Tudíž po půl kilometru jsme se začali brodit vysokým křovím a hledali si cestu, kudy to jenom šlo. Radim se Zuzkou se na chvili zabejčili a dali si pauzu na musli tyčinku, aby doplnili energii. S Petrem jsme obhlíželi vrcholek kopečku a hledali, kudy, že ta cesta vede. Po dalším kilometru už jsme cestu opravdu nalezli a s vědomím, že jdeme dobře, se bez starostí nasměrovali k chatě. Ani jsme párkrát nemrkli a už jsme to nakrosili přímo do komáří líhně. Ten kilometr k jezeru, to byl očistec. Na moskytieru jsem se už vykašlal, pač to nemělo cenu a jenom bych byl pokousán více, než je míra únosná.

U jezera jsme našli takovou malou pláž, kde si Petr se Zuzkou dali pauzu. S Radimem jsme se rozhodli, že dojdeme až k chatě a tam doplníme vodu a dáme oběd s tangem. Šli jsme tedy podél jezera až k říčce, která se do něj vlévala. Již od pohledu by bylo brodění naprostým vyšinutím smyslů a žádný příčetný humanoid by se nevrhal do proudu, kdyby nemusel. Proto jsem hned od začátku čekal most, který byl vtipně schován za takovým náspem, ale nebyl moc dobře vidět. Přešli jsme, dostali jsme se k chatě a vychutnali jak oběd, tak tang.



Po nějaké době nám přišlo divné, že se Petr ani Zuzka neobjevují na obzoru a začali jsme si dělat starosti. Asi za hodinu dorazili a byli mokří a vyčerpaní. Petr pouze prohlásil: "Ten most nebyl vidět!!" Musím říci, že tak dlouho jsem se od srdce nezasmál, jako když jsem vyslechl příběh o dvou humanoidech, kteří byť příčetní se raději vrhli napospas živlu, než aby se rozhlédli a našli most. Inu, kdo chce kam...

Na večer jsme našli velice příhodné místo a vychutnávali ušlé kilometry s plným žaludkem a kafem v ruce.



Následující den nepřinesl ničehož zajimavého. Přešli jsme od Rauhellernu přes Stigstuv až kousek za Bjoreidalen. Tam jsme zakempili asi deset minut chůze od následující chaty Dyranutu, aniž bychom to věděli. Dalši den jsme vylezli přes kopec a najednou, kde se vzala, tu se vzala, stála před námi chata a silnice.



Dyranut je nejenom chata, ale i takové centrum dění přes který vede silnice k fjordu. Po mnoha dnech v divočině nás s Petrem uhranula možnost kafe a zmrzliny, tak jsme vlítli do restaurace a všichni jsme si něco objednali. Takto posíleni vyrážíme na cestu. Bohužel neujdeme ani kilometr, když jsme potkali velkou sněhovou pláň a to by bylo, abychom se nezkoulovali, že? Takže další zdržení, ale opět příjemné. Nicméně tento den byl nějak zaklet a nechtěl nás pustit dále. Ušli jsme zase asi tak půl kilometru, když bylo potřeba ošetřit jednu starší pani, která upadla hlavou na kámen a trochu krvácela.



Nedali jsme se a pokračovali pak v cestě dál. Už jsme se začali silně blížit ledovci a hlavně další chatě - Kjeldebu. Zde na pomezí náhorní plošiny a ledovce se krajina uplně změnila. Přešla z mokřad a vřesovišť do kamenitého podkladu a semo tamo se vyskytly i stromy. Jev to do této doby neviděný. U Kjeldebu jsme dali večerní dopovací pauzu, koupání v ledové řece a pak již tradiční výstup do kopce za asistence komárů. Noční stanoviště jsme zvolili ve svahu nad řekou, kde byl opět překrásný výhled do kraje. Bohužel kvůli komárům jsme se opět nepokochali, ale zalezli do stanu a ve stísněných podmínkách vařili večeři.



Další dny pak spěly ku ledovci a konci naší trasy, ale to až příště...

Fotky a materiály najdete na stránkách iriadoru v sekci "Větší akce".

3 komentáře:

Žvejka řekl(a)...

Ta vsuvka o potvorách ovcoidních je naprosto úžasná :) Tedy ne že by celý ten článek nybyl úžasnej :)

ham řekl(a)...

A jeste lepsi byl ten rozhovor...
Tomas: "Zatraceny ovce,... nemuzu usnout."
Petr: "Tak pocitej ovecky."

A on me nemel rad :-(
:-D

Tomáš Hroch řekl(a)...

Jako bych to slysel jeste tedka. Potvory hnusny, bych to vrazdil :)

Ale zase to bylo hezke zpestreni vecera. Mimochodem jsem nebyl jedinej, kdo si na ne stezoval - Zuzka byla v primem zavesu.:)