Arrakis, zámek Kynžvart 2008 IV.

Po aktivním víkendu přišlo neméně aktivní pondělí. Jak jsme si v neděli užívali bezpracovní ráno! To skončilo a pouze vzpomínky nám mohly zpříjemňovat slunečné dopoledne plné špalků. Vzhledem k tomu, že práce začíná být rutina, tak se jí asi v pozdějším popisu vyhnu, jelikož je to téma ohrané a ničehož nic zábavné. Tedy tomu, komu by zvedání a máchání kalačem, rozumějme případně jakákoliv jiná práce, přišlo jako veselá zábava, nechť přistoupí a já mu zavolám sanitku. Tomuto člověku by neuškodil roční pobyt v překrásném ústavu doktora Chocholouška, případně zpestřený každodenním koupáním v ledové vodě.

Co bylo mnohem zajímavější, bylo odpoledne. Předtím, než jsme se stačili vydat do pouště, abychom si něco zahráli, přišly na pořad dne sázky. Zde trošku odbočím a shrnu veškeré sázky, které se děly v době tábora, protože na jednu jsem zapomněl a nechci ji nechat bez povšimnutí, stejně tak i ty, co se vyskytly později a už si nepamatuju, kdy přesně byly provedeny.

Sázka první - Šamis a tyčinky. Již po úvodní hře se při cestě na Kynžvart Hatit rozhovořil o různých sázkách, které kdy prováděl. Šamise a Kubu velice nadchlo pojídání. Ne sebe navzájem!! Tatranek a slaných tyčinek. Hatit tvrdil, že není možné sníst 100 gramů klasických slaných tyčinek v kuse, ihned za sebou a bez možnosti se napít. To uktvělo těm dvěma výtečníkům v hlavě a rozhodli se, že by v tom byl čert, aby to nešlo. Sešel se den se dnem a byl tu tuším čtvrtek - první den nákupu. I nechal si Šamis dovézt slané tyčky a v rámci poledního klidu se rozhodl sázku uskutečnit. Výhra nebyla nijak závratná - ten, kdo prohraje, platí předmět konzumačního sporu. Aby to nebylo tak snadné, bylo rozhodnuto, že konzumace musí proběhnout do časového limitu třech minut. Všechno nachystáno...Start! Šamis do sebe začal ládovat tyčky s chutí. Jedna po druhé v něm mizela jako v černé díře. Ale nedostal se daleko. Již v půlce bylo vidět, že by dal za pořádný hlt čiré vody půlku království. Tři minuty uplynuly a tyčky snědeny nebyly. Nicméně nelze pominout, že jich tam zbylo velice málo! Tudíž ještě tak minutku dvě a sázku by vyhrál. Věc dobrá se podařila, ale tím to nekončilo. Ihned poté, co dopadlo poslední zrkno písku, odměřující čas zápasu, začal se hlavní hrdina dožadovat něčeho k pití. Prolil si hrdlo vodou, ale ejhle. Suché tyčinky mu ucpaly krk a jaksi voda nemohla dále. K našemu údivu se ihned vyřítil k oknu a vypadalo to, že zvrací. Všichni jsme se mu samozřejmě hezky zasmáli, jak je u cizího neštěstí zvykem a jali jsme se rozebírat situaci. Kuba prohlásil, že to zkusí též, ale musí mít více času.

Sázka druhá - Kuba a tyčinky. Zde se nic jako zvracení nekonalo, takže jistě chápete, že lidem to nepřijde tak zajímavé, jako minulý pokus. Nicméně bylo to zaznamenáníhodné. Kuba bojoval statečne, rval do sebe ten suchý humus, co to šlo. Bylo mu to ale houby platné. Matka příroda opět zvítězila! Nutno podotknout, že při tomto pokusu zůstalo asi pět či deset tyčinek, což je množství o dost menší než minule.

Sázka třetí - Hatit, Šamis a Harr v posilovně. Ten název je opravdu trošku zavádějící, ale rozhodně ne daleko pravdy. Podnět k další sázce dal sám Hatit, který tvrdil, že by uzvedl dvě slečny, každou za dva prsty a odnesl by je dvacet metrů. Bohužel žádná slečna se k tomu neměla, ženský se taky bojej všeho, to je hrozný, a tak jsme nastoupili se Šamisem místo nich. Nyní se podmínky trošku změnili z nošení na pouhé udržení ve vzduchu po dobu pěti vteřin. Ono taky jsme byli trošku těžší než přítomné dámy. Jenom připomenu, že toto představení se uskutečnilo v pondělí při poobědové pauze, tím se vracíme k původní časové linii článku. Orgové nám zapůjčili sedáky, aby nás měl Hatit za co zvedat, vyšli jsme před budovu, lehli si na trávu a akce mohla začít. Říkal jsem si, že máme slušnou šanci na výhru. Přeci jenom nejsem nějaké tintítko a těch 80 kg dohromady dám. Šamis byl o poznání lehčí, ale i tak to byla slušná výzva. Hatit nastoupil, zapřel se a zvedl. V tu chvíli mě polil studený pot - on nás snad fakt udrží?! Uplynula vteřina, dvě a on se neměl k tomu, že by nás pustil. Třetí... čtvrtá... pátá! A bylo to v háji! Prohráli jsme. Tož to se holt v životě stává. Nicméně nebyla to představa zrovna dobrá, uvážíme-li, co bylo povinností toho, jenž prohraje. Ten dotyčný měl ve spodním prádle oběhnout pětkrát místní zámek a v průběhu křičet:"Jsem vůl, neměl jsem se vsázet!" Je naprosto samozřejmé, že všichni se smáli, až se za břicho popadali jenom při té představě a už se nemohli dočkat, až se se Šamisem předvedeme. Grr, to mi byl čert dlužen tohleto. Inu což, musím to splnit. Zadostiučiněním mi bylo, že Hatit asi půl hodiny necítil příslušné čtyři prsty, kterými nás zvedal. Splnění úkolu se odložilo až na úterý, kdy v okolí zámku bude hromada turistů, tak ať si to též užijou.

Sázka poslední - rohlík za minutu. Toto už nebylo tak zábavné jako předchozí vystoupení, ale mělo to také něco do sebe. Opět Hatit prohlásil, že není možné, nebo aspoň velice nepravděpodobné, sníst suchý rohlík za jednu minutu. Samozřejmě bez možnosti se napít. Šárka, naše zachránkyně, se rozjela do města a nakoupila asi patnáct rohlíků, abychom mohli zkoušet. To mi nyní evokuje, že jsem jí je ještě nezaplatil, sakra. Ale zpět k věci. Kuba, Šamis, Klárka a já jsme se rozhodli pokořit virtuální metu, připravili jsme si hodinky a zakousli jsme se. Naše strategie - ukousnout co nejvíce a pak sežvejkat, dopadla tvrdě hubou na dlažbu. Pouze Šamis, který byl ochoten polknout skoro nerozžvýkanou třetinu rohlíku uspěl a za minutu to dal. My ostatní jsme neměli šanci. Jediná strategie, která by měla šanci na úspěch bez nutnosti dávení, je ukusovat po malých kouscích a ty eventuelně polykat. No, tak minuta je opravdu málo. Ale neprohráli jsme nic, byl to jenom hec.

Vraťme se k pondělnímu odpoledni. Po této vydařené taškařici jsme byli všichni odveleni do lesů, kde byla připravena další hra. Spočívala v rozdělení si rolí - kapitán, assasin, obchodník a průvodce. Les představoval vesmír a někde v něm byly planety. Úkolem bylo mít na konci co největší bohatství. Kapitán se mohl jako jediný pohybovat vesmírem, protože měl loď. Všichni ostatní na něj byli vázáni. Assasin byl ochranou proti všudypřítomným pirátům, obchodník prodával a kupoval suroviny a průvodce vozil vip osoby z planety na planetu. Cestou jste mohli potkat již zmíněné piráty, kteří vám většinou zabavili náklad a peníze, pokud jste neměli s sebou assasina či papírek úplatku. Další velice hnusnou postavou byl policajt. Ten byl snad horší než pirát. Když už totiž člověk vytáhl úplatek, tak ten hajzlík zkasíroval všechny ostatní na lodi, jakože pokuta. To bych jej škrtil! Pravda, já to tu povídám v mužském rodě, ale pravdou bylo, že Klárka byla policajtkou. To mělo své výhody, ale o těch až později. Další a poslední postavou byla banka, taková poletující instituce, které předsedal PVC. Zde bylo možno uložit peníze, aby vám je nemohl kdokoliv sebrat, nakoupit vylepšení a všech možných serepetiček.

Hra začala a my všichni byli na Arrakisu. Ihned byly zformovány posádky a lodě se rozutekly hledat další planety. Já jsem si zvolil charakter průvodce. Za ty přepravovaný hajzlíky bylo totiž nejvíce peněz. Nejprve jsem byl s Emanem, Thalathou, ale poté, co nás dvakrát chytl pirát a sebral mi člobrdu a půlku peněz, přesedlal jsem a znovu na Arrakisu jsem si najal Nasr Ahada. Nyní jsme byli jenom ve dvou a to ještě docela dobří běžci. Hned se to utíkalo lépe a piráti nás jen tak nedostali. Jenom policajtka se na nás zaměrila, ale většinou jsme jí utekli. Bohužel bylo i pár momentů, kdy nás chytla, ale to bych raději ponechal ve studně zapomnění. Dařilo se nám vcelku skvěle a kupodivu nouzi s bídou jsme netřeli. V celkovém součtu na konci hry jsme ale zase tak slavně nedopadli. Škoda. Možná příště.

Následovalo tvoření mandal. Aktiviva spíše odpočinková a nenáročná. Rozdělili jsme se do několika skupinek, někdo zůstal sám a započlo se. Mandaly se tvořili na kartón a místo klasického písku bylo použito solí do koupele a lepidla, kterým to mělo držet alespoň chvíli na jednom místě. Magi rychle nakreslila hezký obrazec a začalo se patlat lepidlo a do toho různé soli. Mělo to jednu nevýhodu - každá ze solí měla jinou vůni. Ani nevíte, co to bylo za smrad! Říkal jsem si, že moje čichové buňky dostávají solidně na pr...ehm, na zadek. Když bylo hotovo, měli jsme to samozřejmě nejrychleji, dali jsme si s Kubou trénink v boji s kng. Bohužel jsme neměli štít, na který jsme oba zvyklí, a tak se událo několik velice nepěkných věcí. Chtěli jsme vyzkoušet při boji různé finesy - kotouly, přemety a výskoky. Cokoliv, co by tu bitvu trošku osvěžilo. Bohužel poslední zmíněné pokusy o akrobatické výstřelky se nepotkaly zrovna s pochopením. Zde znovu upozorňuji, že jsme oba byli zvyklí mít štít a tím se krýt, co taky jiného se štítem, že? No a při těch výskocích je štít obvykle nechán v oblasti břicha a trošku níže. No a jak s tim člověk kalkuluje a nepřemýšlí... co bych to protahoval, prostě po chvíli hry jsem to byl já, kdo Kubu trefil do oněch míst. Nastalo pár minutové kříšení a mohlo se jet dál. Nebyla by to sranda, kdybych se za pár minut nestrefil opět do stejných míst, ale svých a ještě ke všemu vlastním kngčkem. To jsem myslel, že mě trefí šlak! No, po chvíli to bylo dobré a jelo se dál. To by nebylo ono, že? Jistě jste již všichni uhodli, co bude následovat. Ano, do třetice všeho dobrého mě nyní trefil zase Kuba. Už dlouho si dávám pozor a úspěšně se vyhýbám zásahům do těchto míst a dneska to bylo dvakrát za sebou??? No to snad ne! Co povídat dále, pár minut na trávníku a raději jsme toho nechali řka, že snad na funkci to nebude mít vliv.

Nadešel čas večeře a my se i s mandalama odebrali do síče. Zároveň jsme si procvičili nový táborový pokřik, nebo-li nový rituál. Na již starou "melodii" napasoval Větrník s Laďkou nová slova, která zněla:

Arrakis, Arrakis.
Duna, duna, duna, duna
Arrakis.

Bilá-kaifa, bilá-kaifa
duna, duna, duna, duna
Arrakis.

Při několikerém opakování celého textu se zvyšovala rychlost a kupodivu to bylo tak chytlavé, že ještě hodně dlouho po jídle mi to viselo v hlavě. Nicméně večerní program byl ještě okořeněn další hrou zvanou Mátoha.

Legenda byla jasná - zde se ukáže, kdo je jak velký přívrženec fremenů (ono se to dá napasovat na cokoliv, ale zrovna jsme byli fremeny, tak se ukáže loajálnost). K této hře nepotřebujete veskrze vůbec nic. Doslova platí, že čím méně toho máte, tím lépe. Hraje se v noci, aby toho účastníci moc neviděli. Vyšli jsme do lesa a začalo docela hezky pršet. Šli jsme pomalu, páč jsme šli bosi a zároveň potichu v očekávání, co bude následovat. Jelikož jsem tuto hru zase neznal, držel jsem se tak nějak v pozadí. Chyba a to kardinální! Kdo věděl, co přijde, se dral kupředu. Bylo mi to divné, ale během půl hodiny jsem se měl přesvědčit, proč tak ostatní činí. Když jsme dorazili na startovní místo, bylo nám sděleno, že nás čekají úkoly a dle jejich splnění se pozná, kdo jak moc fanaticky je oddán kmeni. Bohužel nic není tak jednoduché. Nejenom zajímavé úkoly, ale i obluda Koan-Ten nás pronásledovala a koho se dotkla, ten umřel. Byla tam jako takový popoháněč a ti, kdož zůstali vzadu, měli smůlu. A už vidíte, proč byla blbost zůstávat vzadu?

Prvním úkolem bylo přeskočit lano natažené zhruba ve výši jednoho metru padesát. Většina lidí zvolila přelézání - dva lidi jim pomáhali přes. Bylo nutno se co nejméně dotýkat dané hradby. Jak jsme tak přelézali, objevila se potvora a začal nám ubíhat čas. Před jejíma prackama mě uchránil jedině skok plavmo přes. Ono upřímně řečeno, metr padesát není žádná pořádná výška. To se dá hezky přeskočit. Bohužel Nash Ahad takové štěstí neměl. Též byl vzadu a pomáhal ostatním. Vymstilo se mu to. Dalším úkolem bylo přejít lávové pole. Nyní se muselo chodit pouze po štítech, které jsme si přinesli s sebou. Takže holky vyskočily klukům na záda a skákalo se kupředu. Problém samozřejmě spočívá v tom, že štítů je nedostatek a je nutno zmenšit počet lidí natolik, aby se všichni vešli a ještě nějaký zbyl a mohl se přehazovat dopředu a tím vytvářet novou cestu (proto ty výskoky na záda). To se taky podařilo, i když tuším, že tam někdo zařval.

Třetí úkol byla mašinka. Všichni si museli sednout za sebe na zem a pak zadní přebíhal dopředu, usadil se a mohl běžet další. Takto bylo nuto překonat dráhu třiceti metrů. Opět někdo umřel. Poté se přecházelo po laně, to jsme tak nějak všichni zvládli a utíkalo se dál. Přišla ale osudná disciplína, aspoň pro většinu zadáků - plazení. Tady si jenom dovoluji znovu čtenáře upozornit, že hustě pršelo a cesta byla plná bláta. Nemálo jsem si říkal, jestli podobné věci se dějí i na vojně a jestli to tam nemají lehčí. Při nejlepším je nehoní zlá ošklivá potvora. Takže všichni lehnout a plazit. Taky to bylo nějakých padesát metrů. Bohužel to už tak rychle nešlo. V momentu, kdy za mnou zařval Marble, jsem zase já začal křičet na ty přede mnou:"Tak se sakra plaziim, nee?!" Nebylo to dostatečné povzbuzení a pak... na mě šáhla smrt. Umřel jsem a další pochod pro mě skončil. Přidal jsem se k ostatním duchům a pomalu, potichu jsme se potáceli tmou za příšerou a ostatními účastníky. Ti se pak brodili potmě a bosi potokem až někam nad rybník a pak šup hezky plavat. Všechno v šatech, jak jinak?! My duchové jsme tam mrzli, protože se k dešti přidal i vítr. Tak jsme tam stáli, povídali si a nedočkavě nakukovali na hráz rybníka, kdy už se konečně objeví těch nemálo přeživších. Trvalo jim to asi dvacet minut. Pak nás propustili ze světa duchů a mohli jsme se vydat na pochod do síče. Jediná Klárka to trošku hůře nesla, když coby neplavce s maximálním strachem z vody, jí protáhli napřed potokem a pak musela plavat s ostatními. Inu, zajímavý večer to byl, docela jsem se bavil. Nicméně příště... příště žádný soucit! Když všichni umřou, je mi to jedno! Já přežiju, o to se postarám!

Nu a to bylo pro pondělí vše. Nadešlo úterní ráno a my šli opět pracovat. Ale pozor - předposlední pracovní den! Dokážete si asi představit, jaká byla naše pracovní morálka. Hrozná. Lépe řečeno, mně se nechtělo nic dělat. Bohužel zrovna v tu dobu přišel na řadu ten největší a nejstarší strom a tudíž práce bylo hafo. Snažil jsem se, ale postupně síl ubývalo a já se modlil, ať už je konec.

Před obědem nastal den D. Co den, spíče moment M. Samozřejmě, že všichni celé dopoledne provokovali a upozorňovali, že dneska se bude běhat. Nebylo mi zrovna do smíchu. Ano, dneska byl opravdu den zúčtování, neboli splácení dluhů. Vzhledem k tomu, že šlo o běhání, shodli jsme se, že je to lepší provést před obědem, abychom pak nevraceli zpět drahocennou energii. Samozřejmě, že se sešla velká většina osazenstva a šla se na Šamise a mne podívat, jak budeme blbnout. Svlečeni jen do trenek jsme se vydali k zámku, kde jsme měli nastoupit pět koleček. Hatit nám to odstartoval a my se rozeběhli s křikem - Jsem vůl, neměl jsem se sázet. Naštěstí toho dne nebylo zrovna hezky a tudíž turistů bylo opravdu málo. Nicméně jsme tím pobavili všechny kolemjdoucí, cyklisty i personál zámku. Nejhorší bylo, že i ti, kdož měli namířeno úplně někam jinam, zastavili a dívali se, cože za ptákovinu se tu děje. Naši si sedli hezky při okraji cesty a při každém kolečku něco řvali. Já už ani nevím co, pač jsem to moc přes vlastní křik neslyšel. Naštěstí to rychle uběhlo a my se mohli vrátit do síče. Bohužel šílená fotografka nelenila a pořídila několik snímků, které raději nechci, aby někdo kdy viděl. Tudíž nepátrejte, nemáte šanci je najít!

Po obědě jsme si šli zahrát Ufby. Takové převlečené a upravené frisbee. Tak zaprvé se hraje se dvěma talíři a dávají se góly. Každý tým má na své straně velký kruh, kam se snaží protivník umístit frisbee ze tří menších, okolo rozestavěných, kruhů. Obránci mají za úkol blokovat soupeře jak nejlépe dovedou. Aby toho nebylo málo, má každý za pasem připevněný šátek a ten je jeho vstupenkou do hry. Protivník se snaží nejenom dát gól, ale taky vytrhávat šátky a tím na chvíli zneschopnit soupeře, který musí dojít až k vlastnímu kruhu a tam se oživit. Teprve pak může jít hrát znovu. Abych to zhodnotil, je to hodně psycho hra. Už samotné frisbee je dost na běhání a k tomu ještě se bát o vlastní šátek. No byla to paráda. Vyběhali jsme se, co to šlo a pak hurá do rybníka. Voda sice trošku ztratila, co do teploty, ale i tak to bylo krásné osvěžení.

K večeru, přes večeri a do pozdních nočních hodin se hrála strategicko komunikační "desková" hra. Já jí znám pod názvem Ovečky, ale existuje nepřeberné množství variací a úprav. Do hry vstupují skupinky, které proti sobě bojují. Pointou je nutnost nějak s těmi ostatními vyjít a vyžít. Hraje se na kola a v každém kole se nejprve těží surovina, pak se nakupuje a prodává, následují útoky a pak placení daní. Pointa je v tom, že každý rod se snaží těžit co nejvíce, ale existuje jistá hranice, za kterou se začne dané ložisko vyčerpávat a je pak na samotných hráčích, jestli se dokáží domluvit a těžbu omezit, nebo vyčerpají zásoby a jsou v háji. To tak jenom ve zkratce. Já jsem byl ve skupince s Verčou a představovali jsme rod Vernio. Bylo ještě asi šest či sedm rodů. Krom nás tu byla guilda obchodníků, imperátor, fremeni a bene-gesseritky. Všechny tyto postavy hráli svojí roli a usměrňovaly nebo narušovaly běh hry.

Začlo první kolo a my jsme prodali pár akcií vlastního rodu, abychom mohli nakoupit těžební stroje. Stalo se a my je vypustili na planetu, abychom získali nějaké to jmění. V tom přišel do hry element náhody, představovaný losováním událostí, které se vám přihodí. Byly trojího charakteru. Ty, co pomohou, uškodí a neutrální. Nevím, co jsem komu kdy udělal, že jsem si to zasloužil, ale už rovnou řeknu, že prvních pět kol nás nepotkalo nic dobrého. Při prvním tahu jsem vylosoval bouři a ta nám zlikvidovala všechny těžební stroje. Takže toto kolo jsme nevydělali ani prd. Dobře, to se ještě snese. Problém nastal ve chvíli, kdy imperátor chtěl daně. Nedali jsme mu nic! Ať si trhne nohou, chuligán jeden. Ono taky nebylo kde brát, že? Nadešlo druhé kolo a dostali jsme nabídku od čarodejnic, že bychom mohli přijmout konkubínu, jakožto rozšiřování a upevňování moci imperátora. Přijali jsme a závdavkem jsme ihned měli jednu těžební věž (továrnu) k dobru. Výborně, nyní se nám již povede lépe. Nakoupili jsme ještě dvě továrny a všechno vyslali těžit. Ehm, přišla náhoda. A co byste očekávali?? Zase ta bouře a zase všechno v pytli. S Verčou jsme se nemohli jinak než smát. Takže tentokrát zase nic nebude. Ostatní již začali postupně pomalu zbrojit a nám bylo trošku ouzko. Daně jsme opět nezaplatili a imperátorovi došla trpělivost. Poslal na nás daňovou kontrolu - dalo se totiž podvádět a s platbami haluzit. Taková kontrola pak eventuelní nesrovnalosti našla, zaplatili jste ten rozdíl a ještě ke všemu jste platili pokutu. Nám nemohl nikdo nic najít. My totiž opět měli akorat velký kulový, a tak skončilo kolo.

Mezitím přiletěly opět čarodějky s tím, že se mi narodilo dítě s tou konkubínou. Píšu mně, protože si nedovedu dost dobře představit Verču, jak by se s tím vypořádala. No, tak máme dítě a dostali jsme k tomu dar dvacet kusů melanže, což bylo platidlo. Třeba továrna stála deset melanží. Ihned jsme proto nakoupili továrny a chtěli už konečně něco vytěžit. Přišla náhoda! Potvora jedna by taky mohla už konečně umřít. Nyní tahala Verča, pač já se toho nechtěl ani dotknout. Aby toho neštěstí (k tomu dítěti) nebylo málo, znova bouře. V tu chvíli jsem byl už fakt na prášky. My prostě nic nevytěžíme, nás to nemá rádo! Zbyly nám ještě nějaké peníze a tak jsme nakoupili nějakou volovinu, ani netuším, co to bylo. Jo, taky jsem šel ihned za imperátorem, jestli bych třeba nemohl to dítě prodat na orgány. Ehm, kdybyste viděli, jak se na mě všichni koukali... No ja nevim, no. Vždyť v době nouze nejvyšší, prostředky drastické je nutno použít. Taktně mi bylo sděleno, že tohle opravdu možné není! Pak nadešlo kolo útoků. Některé rody již prosperovaly tak moc, že se začaly měřit s ostatními. Zajímavou věcí bylo, že když jste posílali vojáky na nějaký rod, mohli jste napsat, že útočníkem je někdo jiný a tím tak poštvat proti sobě úplně kohokoliv. Zmiňuji to proto, že v tomto kole jsme z čista jasna na někoho zaútočili a kupodivu jsme mu sebrali i trochu peněz. Dodnes podezřívám imperátora, že to tak zaonačil, protože my neměli ani vyndru, natož ještě platit vojáky. Daně jsme zašmelili a zaplatili pouze nějaký malý zlomek toho, co bychom měli.

V dalším kole nás náhoda potěšila červem, co nám sežral dvě továrny a my vytěžili o to méně. Ostatní dostali v náhodě lepší produkci továren, peníze navíc a my tohle!!! Už ani infarkt se o mě nepokoušel, jenom jsem se smál. Ovšem pouze do doby, než mi bylo sděleno, abych si konkubínu vzal za manželku. Taková baba mi bude akorát kecat do vládnutí, ale zase to věno, co bych dostal... Smysl pro čest zvítězil a tak jsme dostali jak manželku, tak věno. Takové tři továrny nejsou k zahození. Blýskalo se na lepší časy. Šel jsem v tomto kole za imprerátorem, jestli by nemohl nějak pomoci v naší nuzné situaci. Prohlásil, že když zaútočíme na jeden velkorod, který silně šmelil daně, tak pošle taky nějaké vojáky. Nakoupil jsem tedy pár pěšáku a vyslal je v dobré víře, že uspějí. Imperátor se nenechal zahanbit a protivník utrpěl zdrcující porážku a my mu sebrali 80% zásob. Paráda! Naše nadšení netrvalo dlouho, nějaký hajzlík na nás poslal daňovou kontrolu a my platili jak mourovatí. Grr, blbej berňák, ja vím, proč ho nikdo nemá rád.

Abych to nějak urychlil. Bouře nás zasáhla ještě jednou, všechny továrny v pytli, narodilo se mi druhé dítě a třetí bylo na pochodu. Mezitím jsme si v náhodě vytáhli akci proti fremenům - znásilnění fremenské dívky a to hned dvakrát po sobě, takže i tito hajzlíci na nás začali mít kecy a kdesi cosi, že se jim to nelíbí a chtějí vodu. Mno, tak když už jsme si užívali, tak proč jim tu vodu nedát, že? Ta holka stála za víc. Pak jsme se ale vzmohli! Díky odstoupení jednoho rodu ze hry jsme dostali jakoby dědictvím asi šest továren. Nakoupili jsme další tři a chtěli je vyslat těžit. V této době byla ale již překročena mez únosnosti těžby a všechny velkorody se dohodly, že pro toto kolo zastaví veškerou těžbu, aby se zdroje mohly obnovit. Taky jsme hlasovali pro a pak... jsme tu dohodu porušili! Byla to naše jedinečná šance, jak se dostat z bídy. A hlavně jsme hajzlíci a kdo by hrál fér, že? Tací lidé snad už ani nežijí. Uspělo to! Nikdo nevypustil jedinou těžební jednotku, jenom my jsme si vesele chrochtali se svými devíti někde uprostřed melanžového pole. Ehm, ale jinak jsem počestný občan, však to všichni víte.

Do konce hry zbývalo jedno kolo a na konci mělo být uděleno právo těžit na Arrakisu pouze jednomu rodu. Několik jich mezitím umřelo, ale my jsme se s Verčou statečně drželi až do konce. Když nadešel čas obhajoby, proč bychom to měli být právě my, kdo bude těžit dál, někdo v davu pronesl - mířeno přímo na moji osobu -, že po těch konkubínách a znásilněních bych z toho udělal tak akorát bordel a ne těžební stanici. I to se imperátorovi líbilo, nicméně jsme si s Verčou řekli, že se ani nebudeme ucházet o právo na těžbu a půjdeme raději co nejdříve spát. Hra byla ukončena během pár minut a během chvilky každý zalezl do spacáku.

Středa byla tím oním kouzelným dnem - poslední část práce. Morálka nyní již většiny členů byla ta tam a tak jsem se při první příležitosti ulil z pořádné práce a šel pálit větve. Ihned se přidalo několik dalších, kteří v tom viděli to samé co já - ulejvárnu. Vyšli jsme tedy nad les, kde byly připraveny hromady větví a započali přípravy. Nasr Ahad, když mě tak pozoroval, jak vybaven pouze podpalovačem a sirkama chci zapálit mokré větve, si klepal na čelo a povídal, že to chce tedy vidět. A taky že ano. Za chvíli už plápolal malý ohýnek. Když z toho byl už hezký "fajrák", byl jsem odvelen k další kupě, abych založil další, kvůlivá rychlejšímu postupu. Po chvíli šel Honza s Evkou k jezírku pálit další kupu a tak jsme se všichni tak hezky roztahali po půlce parku. Mezitím ti poslední štípači dodělali práci a přidali se k nám. No, co bych vám povídal, byla to krásná flákárna a kus jsem z ní ještě prospal.

Odpoledne se hrála taková pohybově-strategická hra. Šlo o to, že byly tři síče a tři starostové. Opět se hrálo na kola. Nejprve si měl člověk vybrat akci, kterou v tom kole bude provádět - jestli získávat peníze, jídlo, čest. Pak byla chvíle na vlastní provádění. To bylo spojeno s nějakým hezkým prostocvikem - kliky, sedy lehy, vrtule kolem své osy, plazení, atp. Následoval výběr nového fremena do hry - mohli jsme si vybrat nového člověka s jistým zaměřením, aby nám přinesl větší výnosy při nějaké akci. Poslední částí kola bylo sčítání slávy. Získat největší slávu mezi síči bylo hlavním úkolem.

Hra se táhla skoro celé odpoledne a většinu času se trávilo v zázemí síčů a strategicky se rozhodovalo co a jak dál. Orgové, kteří seděli na stanovištích si proto chodili pro mikiny, jelikož z toho nic nedělání jim byla zima. Hra skončila všeobecným úspěchem. Neexistoval totiž poražený. Vítěz byl jeden, ale o druhé místo jsme se dělili dva.

Pak jsme dostali za úkol vymyslet divadelní představení. Orgové ale nebyli vyjmuti z této povinnosti a my účastníci jsme jim vymýšleli témata. Celkově byly tři skupinky - dvě účastnické a jedna orgů. JIž si přesně nepamatuji rozdělení kdo s kým, ale představení to byla zajímavá. My jsme měli rozřešit, jak to bylo se Selimem, prvním jezdcem na červech. Udělali jsme z něj ji a byla to dcera naíba jednoho síče, které nehorázně smrdělo z pusy. Odešla proto do pouště, kde kvůli ní chcípnul masožravý kaktus a pouze červ to dokázal snést (toho si předtím osedlala a nechtěla se ho pustit). Druhé představení bylo o Muad Dibovi, jak si žil po svatbě. To bylo prosyceno neutuchající touhou princezny s ním plodit děti, kdežto on nechtěl a také velkou nechutí k porridgi, kterou dostával pravidelně k snídani. Orgové pak předvedli chudáka imperátora, jak chce vidět do budoucnosti stejně jako guilda a gesseritky, a tak pošle vojáky pro vodu života na Arrakis. Když mu jí donesou a přefiltrují, je z toho imperátor hezky zmaštěn a raději jej osobní stráž odnese pryč.

Tím byl ukončen středeční program a my šli spát s temnou vidinou konce tábora. Ano, bohužel se již pomalu ale jistě propracováváme k posledním pár dnům.

To be continued...