Pochod z Dubče do Dubče, 27.9.

Jednoho všedního večera mi přišla emailem pozvánka na již 17. ročník pochodu z Dubče do Dubče, pořádaný Klubem Českých Turistů, konkrétně Turistickým Oddílem Mládeže Jestřábi. Tento pochod se konal v sobotu 27. září a já jsem se na něj vydal pln nadšení z kvalitního výletu. Věděl jsem, že to bude kvalitní, protože jsem již jeden ročník navštívil.


Pochod jako takový byl organizátory odstartován již v 7:30 ráno, ale jelikož Dubeč je taková zadel, do které se jede zhruba hodinu a čtvrt, nehodlal jsem přehánět svoje ranní vstávání a raději jsem se dostavil v rámci mezí - v půl deváté. Startovalo se až do deseti hodin, takže myslím, že jsem byl v té lepší polovině. Již na začátek jsem trošku zabrnkal na svoji orientační notu, kdy jsem byl přesvědčen, že z autobusové zastávky se musí jít směrem nejprve do kopce a pak zahnout vpravo, abych se dostal nejrychleji ke klubovně. Nebylo to tak. Mělo se jít naopak z kopce a pak vlevo (samozřejmě z mého pohledu jakožto chodce). Nevadí, sice trošku krkolomný začátek, ale pevně jsem věřil, že se neztratím v pozdějších hodinách pochodu.

V klubovně mne uvítali, dali mi startovní číslo 16 a tázali se na typ mého dnešního snažení. Mohli ste jít pěšky, jet na kole a když jste děti, byla k dispozici pohádková trasa s bonusem na konci. Zvolil jsem si pěší túru dlouhou 24 km. Měli to tam i hezky odstupňované, od 10 - 50 km, a já si řekl, že taková hezká polovina, to je zlatý střed a tím se vydám. Vzal jsem si instrukce, které se roztáhly až na jednu stranu A4 a hezky popisovaly jednotlivé body trasy. Nemajíc mapu, kdo by si ji taky za ty prachy kupoval, jsem se vydal vstříc novému dobrodružství. Jo, jenom taky připomenu, že jsem šel sám, ale to jste se již dovtípili sami. Kdo ne, má vážný problém s porozuměním textu a nechť se u mne přihlásí, já ho na oplátku též přihlásím, ale zpět na základní školu.



Velitelský čas je 8:30 a to jest první záznam do deníčku. Startovní místo - ulice U Transformátoru, Dubeč. První kroky míří k nedalekému rybníku Rohožník a přes hráz na jih, směr Uhříněves. Počasí mne mělo rádo, sluničko svítilo a svět se pomalu probouzel k životu. Alespoň tak mi to připadalo, když jsem šel polem po malé cestičce vstříc Podleskému rybníku. Když jsem vyšel na malou asfaltovou silničku, uviděl jsem krásný, starý, vykotlaný strom. Když jsem si jej tak fotil, vynořil se z ničeho nic z křoví takovej divnej chlap. Letmý pohled mi bohužel nestačil k jeho kategorizaci. Nevypadal na bezďáka, ale taky ne na slušného člověka. Připadalo mi, že to je takovej úchyl. Nevím, možná mu křivdím, ale něco v jeho chůzi a vůbec postoji mi tam nesedělo.



Raději jsem se s ním nechtěl setkat tváří v tvář a vyrazil jsem dál, kolem vodní plochy, hráze a rozpadlého mlýna. Dle pozůstatků, které se ještě dochovaly, musel být mlýn obrovským komplexem. Dnes zbyl kus hlavní budovy, něco zdiva okolo a jinak to vše prostupuje plevel a křoví. Je to škoda, mohla by to být dobrá atrakce. Inu, tesknit jsem mohl po cestě, teďka za mnou furt šel ten úchyl a znásilnit jsem se nechtěl nechat. Pospíšil jsem tedy po malé pěšině na asfaltku, která mne zavedla až na okraj Uhřiněvsi k fotbalovému hřišti. Zde bych trochu vytknul organizátorům mylné info, co se týče oněch 300 metrů od rybníka ke hřišti. Byl to minimálně kilometr, ale já, nemajíc mapu, jsem se chtěl již otáčet, když jsem totiž na začátku potkal křižovatku, tak jestli jsem náhodou neodbočil špatně. Inu, pro každého metr znamená něco jiného, že? Když jsem tak okolo procházel, vypadalo to dost majestátně, na to, že hrajou maximálně okresní přebor. Okolo hlavní brány areálu hezky zpět do lesů - do Uhřiněvské obory. Hned na okraji je ve stínu listnáčů usazen židovský hřbitov. Vedle hřbitovní zdi seděla první kontrola. Dostal jsem pamětní razítko hřbitova a obory. Chlápek vypadal, že tam brzy umrzne, pač byl navlečen do péřové bundy a klepal kosu. Já, pravda zahřátý svižným tempem, jsem šel v tričku a trošku jsem se mu poškleboval. Nicméně nebylo takové horko, že bych si to s ním chtěl měnit.



Další cesta vedla kolem novostavby a pak se prudce zahnula do nitra obory. Ta je poslední výspou lesního porostu široko daleko. Tudíž si to tu místní hlídají a udržují. Cesta vede přímo k malému potůčku, který nemá ani jméno. Je to takový malý nic mezi Podleským rybníkem a Vodicem (rybník přiléhající k Uříněvsi). Podél potoka jsem se pak dostal až do středu městečka. Trasa pak vedla kolem kostela Všech svatých. Musím uznat, že kostel je velice pěkný, ale zařadit ho do stavebního slohu fakt nedokážu. Pár foteček to spravilo a já už zase pelášil kupředu. Nyní směr Kolovraty. Samotný rybník Vodice jest vypuštěn a z něho zůstalo jenom bláto a všudypřítomné rákosí. Tudíž žádný hezký pohled a šup pod železničním mostkem na druhé straně podél vytékajícího potůčku k čističce odpadních vod. Odtud již pak jenom malý kousek do Kolovrat, kde jsem sice sešel z trasy, ale selský rozum výletníka mne bez problémů navigoval až k místnímu kostelu svatého Ondřeje. Ono taky, aby ne, když věž kostela hezky ční do dáli. To by musel být člověk slepý, aby to minul. V parku vedle kostela stála druhá kontrola, dostal jsem další razítko a šel dál. Ještě jsem nafotil pár kostelních snímků, zasmál se cyklistům opravujícím píchlou pneumatiku a už mne instrukce vedly směr Nedvězí, což je malá vesnička kdesi v polích.



Ještě než jsem opustil Kolovraty, zastavil jsem se na oběd u sochy sv. Donáta. Ani nevím, co to bylo za hejhulu, ale stojí uprostřed polí obklopen pěti lipami, které jej chrání za každého počasí proti větru a dešti. Usedl jsem tedy na mez a vytáhl to nemálo, co jsem si vzal k zahnání hladu. Houska s paštikou, paprika a sušenka udělala žaludku dobře a mohl jsem opět svižně vyskočit. Když jsem tam tak pojídal své občerstvení, chodili tou cestou lidé na hřbitov a velice nelibě si mne měřili, cože jako tam dělám. Nevím, ale je snad odpočinek na mezi tak nenormální, že bych musel být atrakcí pro celou vesnici? Možná to bylo vzhledem, ale o tom též pochybuji. Hrocha snad dnes viděl už každý, no ne?



Stál jsem tedy u sochy a vedle hřbitova, nyní mne polní pěšina zavedla do místní čtvrti novostaveb. Musím říci, že to byl hnus, velebnosti. Jeden barák stejnej, jak druhej. Ještě to trošku podmalovali barvou omítky, kdy si každý chtěl urvat svůj kus originality, tak se to tam třískalo, až to hezké nebylo. K tomu mne upoutal cedule avizující blízkou stomatologickou praxi, tak se mi hned udělalo špatně z vrtání zubů a raději jsem utíkal pryč.



Cestou necestou, polem nepolem, nejel jsem malotraktorem, alébrž jsem se vynořil uprostřed malé vesničky Nedvězí. Byl takový půlící bod trasy. Čekal jsem, že neprojdu neuvítán a byl jsem tedy značně nervózní, kdo mi přijde naproti. Už jsem se chtěl vztekat, že na mne starosta zapomněl, když tu z vedlejší uličky vyběhlo pár děvčat. Že to ale byly holky hezké, chlupaté, celé porostlé vlnou a jak krásně bečely na uvítanou. Nemohl jsem si přát snad nic lepšího, než stádo ovcí. Holt, někdo dostane panny a ještě kvůli němu vystrojí zabíjačku, já se musel spokojit s bečením těchto na vlnu chovaných potvůrek. I šel jsem raději dál, do Křenic. Cestou jsem málem zašlápl malou polní myšku. Zastihl jsem ji právě, kterak si dávala malou, odpolední siestu. Nechtěla se ani vyfotit a raději utekla schovat se kdesi na mezi.



Křenice jsou vesnička malá, ba přímo taková zakopaná. Jediné, co je tam asi významného, je psí cvičiště. Zrovna tam lidé "trénovali" psy. Každý tomu říká jinak, ale já tomu, co tam prováděli, přímo říkám chlastání a grilování. Chudáci psi byli uvázáni na vodítkách kolem plotu a hladově koukali. Páníčkové na draka, hlavně, když se ožerou. Přestal jsem si jich všímat, až když mě cesta vedla mlázím a křovím kolem potůčku Rokytka. V ne příliš dobře značené a popsané oblasti jsem měl odbočit v pravo. Hodnou chvíli jsem to hledal a přiřknul výrazu "jakási nevýrazná pěšina", jak stálo v instrukcích, nový význam - "naprosto neviditelná stezka vinoucí se mezi křovisky". Nicméně jsem zkušený navigátor a napopáté jsem to trefil. Alespoň tak, mohlo být ještě hůř.



Zbytek pěšiny pak byl už relativně dobře prošlapán, jelikož se ze svahu přiblížila cesta a napojila se. Možná by bylo vhodnější říci, že jsme se napojili na ní, ale já považuji za hlavní tu, po které jdu (stejně tak je to i při řízení. Já mám silnější pravou nohu, tak jedu po hlavní!!). Z křovisek a menšího lesního podrostu jsem se vyloupnul pod pastvinami, které končily v Kralovicích. Zde mne uvítaly krávy. Nevím, jestli je to lepší, než ty ovce, ale rozhodně jich bylo více. Jak si to rázuju po návci, zastaví mne skupinka bloudících turistů a turistek (většinou v důchodcovském věku) a hned se ženou do směru, ze kterého jsem přišel, že prý tam je ten hledaný kostel sv. Markéty, ke kterému jsem měl také namířeno. Chvíli jsem se s nima bavil a poslal je zhruba přímým směrem, kterým sem šel také. Do dnes mi vrtá v hlavě jedna věc. Oni šli stejnou trasu jako já, tudíž se museli vyloupnout ve vesnici na té samé silnici, po které jsem přišel. Museli tudíž jít i z toho směru, ze kterého jsem pochodoval já a tedy je mohlo trknout, že cestou žádný kostel neviděli. Netuším, jestli už byli tak zmateni, či co, ale měl jsem pro ně pochopení.

Kousek za Kralovicemi stojí v poli již zmíněný kostel sv. Markéty. Je to raně gotická stavba, ke které je připojena ještě barokní márnice z druhé poloviny šestnáctého století. Velice krásná stavba. Tam jsem usedl a dal si druhou přestávku. Do konce mohlo zbývat tak pět, šest kilometrů, ale já si chtěl vychutnat teplé sluneční paprsky, které jsou pro tento rok asi poslední.

Pak už nezbývalo, než se vydat na poslední štreku zpět do Dubče, přes kopec Jankov (297 m.n.m.). Bohužel jsem litoval, že není možné jít nikudy jinudy, než přes asfaltku. Druhá možnost byla po zoraném poli, takže též nic moc. On ten pevný podklad docela silně dráždí nohy, inu což, jednou to vydržím. S tím se pojí ještě jeden vjem, kterého se mi dostalo na samotném konci putování. Jak jsem se již zmínil, šli kousek přede mnou ti důchodci, kteří mne předešli při mé přestávce. Většina nejspíš patřila ke klubu turistů. Dle toho byli též oblečeni - vypadalo to, že zažili klub ještě v dobách, kdy počet členů nebyl větší než padesát. (Zde jsem si trošku vypůjčil pár vět ze páně Sirotkova Saturnina, protož e mi to přišlo příznačné.) Ale abyste si nemysleli, že tu haním důchodce a že se jim posmívám. Opak je pravdou! Jak jsem si to štrádoval, myslel jsem si, že je doženu co by dup. Ouha, oni si to metelili jenom o něco málo rychleji než já!! V jejich věku jsem tedy takovou ráznost nečekal a hluboce smekám!



Do cíle jsem dorazil zhruba ve čtvrt na dvě. Tedy druhý veliteský čas a záznam do deníčku. Trasa 24 km za čtyři hodiny a tři čtvrtě. To se mi zdá jako velice slušný výkon na odpočinkovou trasu, jakým tento pochod byl. Bohužel jsem ke klubovně dorazil spolu s tuctem harantů, kteří ve stejnou chvíli dokončili svoji pohádkovou trasu a hnali se pro cílové razítko. Bylo jich moc a řvali tam jak paviáni. Já tedy děti mám rád, ale tohle bylo na moji uklidněnou a uvolněnou dušičku moc. Haranti jedni blbí. Honili se tam, skákali a když jednoho matka vzala do náruče, aby se uklidnil, tak začal ještě vřískat a brečet. To jsem myslel, že jí ho vytrhnu a seřežu na místě, aby měl proč! Mno, tak to jsem si ulevil a můžeme jít dál.

Konec dobrý všechno dobré. Obdržel jsem nejenom další památní razítko, ale i gleit, ze kterého odcituji text, jelikož mi přijde velice hezký. Tak tedy:

Gleit tento jeset potvrzením, pro léta minulá i budoucí, kterak vlastník jeho, pan Tomáš Hroch, léta páně 2008 strastí, bláta a prachu plnou cestu podniknouti se odhodlal a v délce 24 kilometrové vykonal. Tím slávy nehynoucí pro sebe i potomky své vydobyl.

Tak to jen tak na závěr. Pak přišlo vrcholové pivko, kterým jsem odměnil svoji maličkost za krásnou sobotní procházku a metelil jsem si to na autobus domů.