pondělí 6. října 2008

Moravské Hvozdy, 3. - 5. 10.

Začátkem letošního října se konaly již 25. Moravské Hvozdy. Je to víkendová akce, kdy jsme se vrátili zpět do období třicetileté války, konkrétně 4. května 1645, a pokusili jsme se přepsat dějiny. O co šlo? Čtěte dále.

Tohoto dne se totiž švédská armáda pod velením generála Torstensona uvelebila před Brnem a uložila si za hlavní cíl město dobýt. Švédové věřili, že to půjde snadno, ale poté, co město obléhali od května do konce srpna, ustoupili a zbaběle utekli. Ono to nebylo až tak zbaběle, vzhledem k tomu, že Brňané ztratili pouze 250 lidí, kdežto Švédů padlo 8000. Tak či onak, různé okolnosti války a její ukončení vedlo k tomu, že Brno nepodlehlo. Toť ten styčný bod, o který nám celý víkend šlo.

Do této epochy pak nastupujeme my, dvě hrdé armády, které se pokusí jednak hájit psané dějiny, druhak tyto změnit k nepoznání. Jak jste se již dočetli, byl to ročník 25., takže již nějakou dobu se pravidelně bojuje a štěstěna se vrhá na jednu či druhou stranu, jak se jí v ten daný rok zlíbí.

Nicméně tento rok jsem se o akci dozvěděl od SUPů, kteří pravidelně vysílají jednu kohortu, aby se pokusili dobýt město. Již jen historie a oficiální promo fotky mne nadchly natolik, že jsem se rozhodl jet. Chtěl jsem napřed podpořit Moraváky a hrdě bránit město (když padla Praha, tak aspoň něco z naší zemičky zůstane nedobyto), ale poté, co jsem byl několikrát inzultován, jak slovně tak fyzicky, jsem jel za Švédy. Nakonec jsem tomu byl i rád, protože moravská armáda jest plna divných lidí, kteří mi mnohdy fakt nesedli.

Ale vraťme se k počátku naší výpravy a to do pátku 3. října. Ze SUPů, jak jsem zjistil, tento rok mnoho lidí nejelo. Bojovou jednotku tvořili nakonec tito lidé - Paik (coby velitel a předseda - na to jsem jej překřtil já, ale snad se mu to líbí), Evka, Honza, Klárka, David a já. Ne všichni jsme právoplatně členy a nemůžeme se považovat za supy, ale nevadí, bojovali jsme stejně, jako bychom byli.

Tak tedy v pátek byl odjezd, obléhání začínalo v sedm hodin večer. Rozhodli jsme se jet autem, protože to finančně vyjde mnohem lépe, než vlak (a i kdyby ne, tak je to pohodlnější). První problémy začaly již v samém počátku, kdy Honzův vlak z Plzně měl asi 45 minut zpoždění a náš včasný příjezd byl pomalu ohrožen. Nevadí, ve čtyři hodiny jsme v sestavě Honza, Klára a já vyjeli směr Křtiny (malá vesnička za Brnem). Cesta ubíhala splavně, přestože byl pátek odpoledne a všichni se hnali na víkend pryč. Provoz silný, ale relativně únosný. Nebudu zde popisovat naši úžasnou dálnici D1, která je snad na každých deseti kilometrech opravována. Nemá to totiž smysl, každý to ví a nic s tím neudělá. Velký problém nastal v dálničním úseku kolem 133 kilometru. Zde se totiž chlapci rozhodli uzavřít jeden pruh dálnice a silný provoz nechat jet pouze v pruhu jediném a to ještě v protisměru. Toto opatření jaksi nemyslelo na předvíkendový provoz a nastal totální kolaps. Jak jsme to poznali? Jednoduše! Již v pět hodin odpoledne jsme se zastavili na 123 kilometru a přískokem v před se přibližovali zmíněnému úseku. Nejprve jsem myslel, že je to jen přechodná záležitost, ale v momentu, kdy jsme ujeli deset kilometrů za necelé dvě hodiny, bylo mi do breku. V tuto chvíli jsem už vůbec nesledoval hodiny, pač to nemělo smysl, včas se tam nemůžeme nikdy dostat. Honza mne ujistil, že se stejně nic důležitého neděje (rozumějte, žádná bitva se nekoná), a tak jsme v klidu zastavili na kafe a něco malého k snědku. Když jsme dorazili v devět hodin, konal se nástup armád a počátek vlastního obléhání. Generál Torstenson velkoryse nabídl Moravákům, aby se vzdali. Ti prašiví psi odmítli a rozhodli se bojovat. Párkrát jsme si zakřičeli bojové pokřiky a rozešli se do svých ležení. Ta byla v místní základní škole - mimochodem velmi krásně architektonicky zvládnuta. V průběhu nástupu dorazil i zbytek kohorty - Evka, David, Paik. Tudíž jsme byli kompletní a mohli přistoupit na první válečnou poradu se ctí.

Generál rozdělil lidi na několik skupin, jmenoval velitele, proškolil nováčky a, jak sám zavelel, šlo se do hospody. Též jsem se chtěl vydat a také jsem tak učinil. Klárka se kupodivu přidala také, ač alkoholu neholduje. Obavu z toho, že by musela pozřít nějaký ten pěnivý mok, zahnal již jen pohled do místních malinkatých hospůdek, které při návalu Švédů nebyly sto pojmout a pohostit všechny zúčastněné. Nevadí, navrátili jsme se tedy zpět do ležení.

Zde bych udělal malou technickou vložku. Já tu rozděluji lidi pouze na Švédy a Moraváky, nicméně nedejte se zmást. Do moravské armády se hlásili lidé z celé republiky, tak jenom aby nevznikla mýlka, že Brno bránili pouze okolní rodáci. Počty bojovníků byly relativně vyrovnané. Na každé straně stálo něco přes šedesát lidí.

Jak se Švédové rozhodli jít chlastat, Moraváci započli s tréninkem. Bylo jasně vidět, že to potřebují, neboť, kdo by se chtěl do půl jedné do noci mořit s taktikou a lítat po tělocvičně?

Ještě si dovolím jednu technicko-územní vložku. Ležení obou armád samozřejmě nesmí být na jednom místě. Moraváci byli v tělocvičně a my se usadili po celé škole ve třídách a na chodbách. Takže jsme vlastně kontrolovali všechny přístupové cesty z a do školy. Vidíte tu silnou strategickou mysl, která to takto zařídila?!

Abychom se jen tak nenudili, též jsme si zatrénovali. Chvíli jen tak mezi sebou, ale pak přišel čas změřit síly s těmi psy, kteří příštího dne nastoupí proti nám. Naběhli jsme proto do tělocvičny a dostali brzy na zadek. Ale umřeli jsme se ctí! Přeci jenom jich na nás vyběhlo asi tak dvacet a my byli čtyři. Již zde bych vypíchl další fakt a to ten, že jsme útočná armáda. Ono se to ještě v průběhu víkendu bude několikrát opakovat a já to náležitě zdůrazním!

Pak už jenom dochroupat zbytek večeře a šup spát. Proběhla nějaká ta hygiena a už už jsme se chystali ulehnout, když tu k nám přišel na pokec protivník a nějak se mu nelíbilo, že na tabuli je napsáno "Švédi vyhrajou!". Vzal lepenku a dopsal k tomu vyhrajou předponu "ne". Klárka se toho chytla a chtěla prý bránit naši čest, a tak jej šla kousnout. Byla ale bohužel spoře oděna - již jen v tričku a spodním prádle. To byla chyba číslo jedna. Samozřejmě, že jí Moravák chytl a vyvlekl až někam na chodbu, kde ji potom znehybnil tou samou izolepou. Nemohla chodit a i ruce měla spoutány. Je jistě naprosto zřejmé, že to vzbudilo poprask mezi oběma armádami a Klárka se tak dočkala kýžené pozornosti. Ptáte se jistě, proč jsme jí nepomohli? Proč bychom to asi tak měli dělat? Zpískala si to sama, tak ať si to užije. (Za tohle mne sice nebude mít ráda, ale je to pravda) Nicméně nebylo to dostatečné ponížení, přišlo na řadu to, co asi každý předpokládal. V každé válce se berou zajatci, a tak i nyní byla Klárka odnesena do ležení Moraváků, kde si musela vytrpět své. Kupodivu ji nechali celou a když se vrátila, tak měla úsměv na rtech (co tam asi vyváděli?). Pak už tedy opravdu jenom spánek.

Budíček byl ráno v osm, za což jsem byl vděčný. Již méně se mi líbila jeho forma. Nějaký chytrák si s sebou vzal trumpetu a probuzení ze spánku proběhlo formou několika rázných taktů, jako při poplachu. To se zaspat opravdu nedalo. Když jsme se tak nějak dostali do fáze vnímání, došli jsme na snídani. Někdo si opravdu vyhrál a, prý již tradičně, udělal pomazánku na chleba v barvách té oné armády - Moraváci dostali bílou a červenou, Švédi modrou a žlutou. Obzvláště ta modrá se žlutou tvořila krásnou kombinaci a vůůůbec to nevypadalo jedovatě.

V devět hodin jsme se všichni sešli v tělocvičně a Ladin (hlavní org) si zvolil za úkol vysvětlení pravidel pro bitvy toho dne. Na sobotu připadaly tři hry, ze které jedna byla taková tréninková a teprve v ostatních o něco šlo. Zde bych se rád pozastavil nad skupinovou mentalitou. Osobně mi to přišlo jako dementalita, protože v momentě, kdy se vysvětlily pravidla, pravda, nebylo všechno srozumitelné hned, se začly množit různé dotazy na extrémní případy, které v bitvě o takovém rozsahu nemohou vzniknout a i kdyby, tak by se to vyřešilo na místě. Dotazy se množily, moje trpělivost tekla. Suma sumárum, jenom vysvětlit a připravit se na hru trvalo skoro dvě hodiny. Uááá! Za to bych střílel. Ale hlavně, že jsme se již vypotáceli z budovy a všichni oblečeni do bojových kostýmů a se zbraněmi v rukou jsme se šinuli na bitevní pole. Místní koukali docela vyjeveně, ale jenom někteří. Asi již o této akci slyšeli.

Jediné nejrovnější místo bylo nad městem na poli. Zde také proběhla první bitva. Armády se postavily proti sobě na opačných koncích louky a připravovaly se na střet. Velitelé si zformovali své útvary a mohlo se začít.

Nyní jenom několik málo slov ke zbraním. Tato akce není žádná dřevárna, ani se nepoužívají kovové zbraně. V rámci bezpečnosti se bojuje pouze papírovou koulí na gumě (zkráceno na KNG). Štíty jsou tvořeny tvrdým kartonem, či polystyrenem. Pak jsou tu v bitvě ještě používáni VLCi, což je Volně Letící Koule. Jistě si říkáte, co to je sakra za zbraně, když je to z papíru? Dovolte, abych vás ihned vyvedl z omylu. Pořádně stlačený papír omotaný několika vrstvami lepenky a k tomu vržen velkou silou má tvrdost kamene a dostat tím do hlavy je opravdu velká slast. Kdo nevěří, ať sem běží, já ho jednou říznu a uvidíme, jak se mu to bude líbit. Toť tedy k naší výzbroji.

Pravidla bitvy byly následující. Každý začne se třemi životy a pouze s KNG beze štítu. Po vyplýtvání životů si bere pouze VLKy a má dva životy. Když jej zabijí i tehdy, vezme si štít a KNG. A jako poslední kombinace - VLK a štít. Po poslední smrti si tam už jenom sedne a blbě čumí, dokud ostatní neskončí. Pravidla jsme si zopakovali, duševně se připravili na nadcházející řež, zařvali si pokřik a bitva začala! Obě armády vyrazily proti sobě v pomalém tempu, kdy se utvořily linie a ty se proti sobě postavily na vzdálenost ne více než čtyř metrů. Nyní započla opět moravská strategie - stát a nic nedělat. To je jediné, co umí! Oni nedokážou zaútočit! Pouze se postaví do linie a tu brání, sic dobře, ale jenom brání!!! Co je tohle za armádu?? Po všech bitvách, které se udály, mi to přijde velice smutné. Vždyť já bych byl schopen vypěstovat strom, který bych poté podříznul, udělal z něj papír a na něj vytisknul nápis "Moraváci blbí ptáci!". Toto všechno dříve, než by oni zaútočili!!!!! A to ještě jest jejich hlavním pokřikem, že nás včííííl umlátí čepicema!

Mno, to byl jenom můj osobní pohled na moravskou strategii. Musel jsem se s vámi o ni podělit, protože to by jinak nešlo, to by se mi vyrazilo na čele. Stáli jsme tam proti sobě a koukali se, kdo dřív zaútočí. Nakonec nás Švédy to přestalo bavit a vrhli jsme se na ně. Ano, krváceli jsme tam, jak píchnutá prasata, ale bitva měla spád. Nejprve jsme se mlátili beze štítů a tak mrtvých přibývalo po desítkách. Jenže pak přišel zvrat bitvy - do hry vstoupil nový element a to boj na dálku VLKy. Tím se skóre začalo pomalu srovnávat. Žel bohu i jejich bojovníci si přinesli létající koule a linie se začala pomalu, ale jistě hroutit. Zde bych rád podotknul, že být plně vybavený bojovník s koulí na gumě a štítem, ve fázi, kdy se bojuje minimálně na deset metrů, je vám naprosto k prdu a můžete tak leda rovnou umřít, pač je vám vaše zbraň naprosto k ničemu. Tak se stalo, že po hodině mlácení zbyla už jenom desítka statečných na naší straně a více jak tři čtvrtiny Moraváků stále živých.

Kdo by si myslel, že konec bitvy bude v několika málo vteřinách, hluboce by se mýlil. Ani v této fázi nedokázali ti prašiví psi zaútočit. Převaha byla pět na jednoho a oni stále drželi linii a tlačili těch zbylých pár Švédů na konec bitevního pole!! Neuvěřitelné, jak neschopní bojovníci to byli. Když už jsme, jako záhrobní síla, začali pokřikovat velice nepěkné a urážlivé poznámky na jejich adresu, tak se tedy opravdu uráčili zabít těch pár posledních. Prohráli jsme, ale se ctí!!

Následoval přesun do lesů, kde měla být svedena bitva o oběd. Ten byl tvořen chlebem, sýrem a máslem. Toto všechno rozděleno do 31 pytlů a rozmístěno ve čtverci o hraně zhruba 200 metrů. Rozmístili jsme se na svá stanoviště a start! Všichni vyrazili kupředu, sebrat co nejvíce pro svoji armádu. Holt, kdo si toho nasyslí více, ta armáda se dobře nají. Druzí se pak mohou jít klouzat.

I když jsme se bili statečně, získali jsme pouze 11 pytlů. Zástupce generála šel vyjednávat, abychom dostali něco navíc. Vrátil se se třemi pytli a s podmínkou, že večer jim zazpíváme ódu na jejich vítězné tažení. V tu chvíli jsme jej posílali zpět, že takové podmínky nebereme! No, nedalo se nic dělat. Již to bylo dohodnuto. Pojedli jsme tedy skromné stravy a začali se připravovat na hlavní bitvu tohoto odpoledne. Sluníčko se prorvalo mezi mraky a tam, kde mohlo, hezky hřálo. Byli jsme v lese, ale i mezi stromy tu a tam potěšilo nejednoho bojovníka.

Po chvilce pauzy nutné k zažití stravy se objevili ti hnusní červenokabátníci a s nimi přišel i Ladin, aby nám osvětlil pravidla. Byly řečeny již jednou ráno, ale opakování je matkou moudrosti. Stejně to většina lidí moc nepochopila a raději se tedy uchylují k strategii Bezmozků (takto se jmenovala jedna naše kohorta) a šli se mlátit, jedno koho, jedno čím. Nevadí, od myšlení máme velitele. Nyní nadešlo přerozdělování lidí z jednotlivých skupin. Ti, co byli spíše defenzivní se stali modrými, ostatní šli do útočných žlutých kohort. Příprava skončila tak rychle, jak začla a mohli jsme jít na to.

Tato hra se jmenovala, tuším, Čtyři roční období, neboť byla tvořena čtyřmi fázemi - jarem, létem, podzimem a zimou. Celá pravidla vysvětlovat nebudu, ale jenom popíšu kostru, abyste věděli, o čem bude následná lítá řež. Celé území bylo rozděleno (z pohledu jedné armády) na tři pásma - obranné, střední a útočné. V první fázi se budovala města, která se poté v dalších částech hry dobývala, což byl jeden z úkolů, to, co přinášelo v konečném součtu body. Druhým hlavním úkolem bylo zabíjet protivníka a získávat jeho životy, reprezentované papírkem v barvě armády, které pak po třech dávaly jeden bod. Důležité bylo, že v každé fázi se smělo používat zbraní pouze v jistém omezení, ale k tomu později.

Hra začala a trvala zhruba čtyři hodiny. My, útočníci, jsme se rozběhli kupředu a snažili jsme se posunout linii co nejdále to půjde. První fáze se vyznačovala budováním a tím pádem jsme byli všichni beze zbraně, pouze se šátkem za pasem, který se nám snažil nepřítel vytrhnout. Ten, kdo zabil tři nepřátele, získal KNG; za dalších šest měl i štít. Zhruba v polovině doby fáze jaro již každá strana měla několik štítařů a ti byli nemalou pomocí v kosení nepřátel. Stejně, jako byli rytíři proti bežným pěšákům s vidlemi.

Ve fázi léta jsme všichni dostali alespoň KNG a bitvy začaly být zajímavější. Životy se přehazovaly z jedné strany na druhou. Velení se tak nějak rozpadlo, nebo nebylo moc slyšet, takže nějaké povely, vůbec. Jenom se vždy někdo přihnal, zformoval skupinku a zaútočilo se. Vidíte? Zase jsme to pouze (!!!) my, kdož útočí. Ti červeno-bílí psi opět stáli v rojnici a konec. Takže tak, jsme prostě lepší.

Následoval podzim a zima. Během toho jsme získali jak štíty, tak VLKy, ale ani jedno ani druhé nám nezajistilo vítězství. Bohužel jsme byli opět přemoženi a Moraváci na body zvítězili. S pachutí porážky jsme se pomalu přesunuli do ležení na večeři a následný program.

Nyní mi dovolte takovou malou úvahu, chvilku zamyšlení nad velením a organizací takovéto bitvy. Když si člověk tak nějak představí, jak to na tom bojišti v dávných dobách muselo vypadat, není ani omylem blízko skutečnosti, dokud si to sám nevyzkouší. Při počtu šedesáti lidí na armádu (což není mnoho, ale už je to reprezentativní vzorek) se bojová linie táhne relativně dlouhým úsekem pole. Udržet takovouto masu stále informovanou a organizovanou, je skoro zázrak. Jako řadový pěšák ani netušíte, co se na druhé straně děje. Hlídáte pouze svůj malý kousek linie, aby vám tam nikdo neprošel. Jenom semo tamo si pokusíte zaútočit a případně nepřítele trošku zatlačit. Člověk velice rychle zjistí, že umřít se dá velice snadno a ještě ke všemu hodně rychle. Prorazit linii je možné pouze za cenu obrovských ztrát na životech. Není se tedy čemu divit, že mnohé války se v jistých momentech stanou pozičními a v zákopech pak vojáci leží několik měsíců; že se i malý problém v komunikaci může zvrhnout k totální porážce jedné strany. Inu, kdo nezažil, nepochopí. Berte tuto vložku jako postřeh blázna do středověkých bitev.

K večeři jsme dostali kuřecí stehýnko s bramborem. Musím uznat, že paní kuchařky se opravdu vytáhly. Na to, že to byla školní jídelna a že vařily pro minimálně 120 lidí, bylo kuřátko krásně propečené a brambory nerozvařené. Opravdu jsem si pochutnal. Poté šálek kávy a šlo se zpět do tělocvičny, abychom změřily síly armád v několika kategoriích.

První byl duel generály nominovaných bojovníků s KNG a štítem. Zde se stala malá chyba a náš generál nevybral Paika, jak bylo domluveno, ale někoho jiného a tím jsme ztratili jednu kytičku ihned v úvodu. Moraváci vybrali prý nejlepšího bijce, kterého měli. Nevím, mně tedy nebyl vůbec sympatický. Zvláště, když mi přišlo, že má hlavu plnou gelu. K tomu se choval s nebývalou arogancí, a tak vůbec. Prostě Moravák. Nevadí, jedeme dál.

Druhá kategorie byla hod VLKem na cíl. Zde jsme opět prohráli, ale jenom o kousek. Nicméně stále podezřívám někoho ze sabotáže a to, že špatně vyrobil VLKy. Někdo prostě neumí smačkat pár papírů a omotat je izolepou. Pak jsou ty koule neuvěřitelně měkké a nelétají, jak mají. Nebudu se ale uchylovat k výmluvám, vrhalo by to špatné světlo na naší armádu.

Třetím bodem programu byla soutěž o nejlepšího a nejrychlejšího jedlíka. Každý dostal na talíř krajíc suchého chleba a celou, pořádnou cibuli. Ladin, který byl srdcem Švéd, naprosto s přehledem dokázal "přejíst" soupeře a nakonec ještě s vtipkováním na jeho účet dochroupat poslední plátek cibule a tím vyhrát. Alespoň jeden úspěch tohoto dne!

Čtvrtá disciplína spočívala v pivní štafetě. Zde bylo vybráno pět lidí (od nás to byly samé ženy), každý dostal jeden půllitr piva a hrálo se na to, kdo to nejrychleji dokáže vypít. Samozřejmě se jelo tak, jako při štafetě - druhý smí pít, až když dopije první, atd.. Sice jsme prohráli, ale ne o tolik. Naše ŽENY dokázaly prohrát proti moravským chlastounům pouze o půlku (!) piva. A to je tedy opravdu, co říci!!!

V páté kategorii změřily sílu dvě ženy, které si daly páku. Generálové naznačovali, že pro příště by se mohly utkat v bahně, ale nějak to nebylo přijato s úspěchem - tedy pouze co se týče ženské části armády.

Posledním bodem programu byl grupáč na bedně - kolik lidí se dokáže vměstnat na poslední díl švédské bedny. I tam jsme prohráli, jelikož naše strategii jsme trošku překombinovali a nic z toho nebylo.

Tudíž jediným naším úspěchem byla soutěž jedlíků. I to se dá považovat za výhru. Nevadí. Generál Torstenson oznámil, že nám je to fuk, abych jej přímo citoval:"My na sobotu serem! Nám záleží až na závěrečné bitvě!" Odměnili jsme jej sborovým pokřikem a šlo se pít. Výhrou za jednotlivé kategorie byly plechovky piva, se kterými se celé odpoledne hrálo dobývání měst. Každý si něco usurpoval a byla vyhlášena volná zábava. Tento večer byl poměrně krátký, jelikož jsme všici byli docela utaháni a chtěli jsme se trošku vyspat před závěrečnou bitvou.

Naprosto mne odrovnal Paik, který si usnul v našem supím rohu, vzbudil se někdy až poté, co jsme šli spát, přehodil se spacákem a tak, jak byl oblečen večer, se probudil i ráno. Nebylo to ale všechno. Jeho první "kroky" po probuzení spočívaly v natažení se pro několik málo chipsů, kdy povídal, že ty to zaručeně spraví. Inu, možná, ale my ostatní to nehodlali riskovat, a tak jsme se vypravili na snídani. Pojedli jsme trochu chleba a už šup do tělocvičny, kde se opět vysvětlovaly pravidla na závěrečnou bitvu. Jako morální posila švédské strany přijel bývalý švédský generál Ivoš Cicvárek a jako spoluorganizátor se jal vysvětlovat pravidla. Když dovysvětloval, začaly se množit dotazy. Myslím, že zůstane všem zúčastněným v paměti Ivošova hláška, kterou pronesl v odpověď na dotaz, kdy se některý z Moraváků začal rýpat v extrémech, jako co budeme dělat, když někdo začne porušovat pravidla? Ivoš se na chvíli rozmyslel, nebo spíše zamyslel, jestli nemá tento dotaz ignorovat, ale poté se rozhodl, že odpoví. Jeho slova zhruba jsou:"Já nebudu dělat pravidla tak, aby někdo nemohl porušovat pravidla a tím zhoršovat podmínky a zábavu pro ostatní! Ten, kdo pravidla záměrně porušuje, je čurák a nemá tady co dělat!" Toť, myslím, dosti vystihuje podstatu věci a odměnou mu za to byl souhlasný potlesk obou armád. Bohužel v průběhu všech bitev se našli mnozí, kteří záměrně zamlčovali zásahy a zůstávali ve hře, i když by neměli. Holt, všude se najde blbec a ne jeden.

Po pravidlech jsme se rychle přesunuli na bitevní louku a hlavní dobývání mohlo začít. Herní pole bylo rozděleno do sítě o velikosti 7x7 čtverců, kdy v koncových bodech po diagonále byly dvě města (hlavní to cíl armády). Ve spojnicich pomyslných čar se v poli nacházely místa, kde se mohl kdokoliv změnit na dělo a používat VLKy. Jinak všichni pěšáci byli vyzbrojeni KNG a štítem. Hra měla dvě fáze. První, kdy se nehrálo na životy a byla taková vize, že se bude hrát o co nejlepší pozice na fázi druhou, ve které již půjde o kejhák.

Naše strategie byla jasná. Věděli jsme, že Moraváci půjdou zase do té své debilní liniové strategie (jak originální!!), a tak jsme chtěli vyhrát již v první části a to tak, že párkrát prorazíme linii a za cenu jakýchkoliv ztrát se dostaneme k městu a dobudeme jej. Strategie domluvena, armáda opět přerozdělena - nyní zpět na kohorty. My jsme tvořili supí kohortu, jelikož jsme měli supa i na štítech. Boj mohl začít. Odpískalo se a my běželi co nejrychleji posunout linii k Brnu. Dorazili jsme, řezali jsme se, umírali jsme, probíhali jsme, ale nebylo nám to nic platné. Bohužel se nám nepodařilo vyhrát, i když jsme je jednou zatlačili skoro před brány. Ani jsme se nenadáli a přišla pětiminutová pauza mezi herními fázemi.

V tuto chvíli již štíty nechránily před VLKy a tudíž se hra stala statickou, kdy jediná děla se snažila zabít nepřítele a tím jej udolat. Nikdo jiný se ani nehnul. Když jsme tak hodinu stáli a nic se stále nedělo, přišel z řad nedočkavých bojovníků silný protest a žádost o změnu pravidel, aby se to někam hnulo, protože to vypadalo, že tam zůstaneme do pondělí a možná i ještě rok, do dalšího ročníku. Generálové vyrazili na pokec a po chvíli se dohodli, že ti, kdož jsou dělama, zůstanou. Ostatní se již nemohou dělem stát. Ti, kdož zemřou jako děla, se mohou vrátit pouze jako pěšáci. Tudíž bitva dostala nový rozměr - zabít dělo a tím posunout linii.

Bohužel se to povedlo jako první Moravákům a začali tlačit naše pravé křídlo směrem k městu. My, jakožto levé křídlo, jsme hravě odolávali náporu (nebylo co dělat, protože Paik, jako dělostřelec, metal koule, kam to šlo a my se nemuseli ani hýbat). Pak přišla zlomová chvíle! Z pravého křídla přiběhli velitelé s urgentní žádostí o posily. Oslabili jsme tedy naši řadu a běželi na pomoc tam, kde nás bylo potřeba. A že nás potřeba bylo hodně. Naši bohužel přišli o jedno dělo vlastní vinou, když se dostalo do křížové palby a dostalo direkt zásah do zad. Tím jsme ztratili obrovskou výhodu a museli se stáhnout asi třicet metrů zpět. Bohužel tím se otevřel prostor kolem konce hracího pole k tomu, aby nás nepřítel mohl pomalu, ale jistě, obklíčit, což mu nečinilo potíže. V tuto chvíli to s námi začalo jít pořádně z kopce. Jakmile si Moraváci posunuli dvě děla k našim řadám a my se museli bránit ještě hordě pěšáků, začalo to tam vypadat jako, když Rusové bránili za druhé světové Stalingrad. Výraznější by bylo snad pouze přirovnání k jatkám.

I za cenu obrovských ztrát se nám dařilo držet nepřítele od města. V tu chvíli se ale podělalo, co mohlo. Paik již neudržel pozice a byl, coby dělo, zasažen a zabit. Levá strana se velice rychle sunula zpět a ztráty se jenom umocnili naší urputnou snahou udržet každý metr bitevního pole. Jelikož bitva trvala už asi čtyři hodiny, neměli jsme dostatek sil k tomu, abychom vydrželi. Jak se množili naši mrtví, přesila se zvyšovala. Nebylo možné takto pokračovat a umřeli jsme všichni, ale nutno poznamenat, že jsme bojovali do poslední kapky krve.

Přišel na řadu závěr. Moraváci museli dobýt město - shodit tři plechovky na kbelících, které představovali obranné věže. Shazovaly se pouze pomocí VLKů. To byste nevěřili, jak dlooouho jim trvalo, než se jejich ELITA dokázala vůbec trefit!! My, jakožto duchové, jsme se vrátili ze záhrobí, abychom jim fandili, protože na to se nedalo koukat, jak neschopní jejich střelci byli! Zde nutno poznamenat, že ono na druhé straně by to bylo asi stejné, ale vzhledem k tomu, že se to již nikdy nedozvíme, musím si přílít trošku benzínu do ohně,ne?

Po bitvě jsme se již v rychlosti přesunuli do ležení, sbalili, uklidili a hnali se domů, abychom dorazili alespoň trochu včas. Ono přeci jenom jsem si myslel, že budeme končit v poledne a nyní bylo půl páté. Tudíž jsme se rozloučili a rozešli se každý svým směrem a za svými povinnostmi.

A tak se po roce moravská armáda dokázala ubránit švédskému útoku a město Brno si zachovat. Jejich podlý defenzivní styl je možná dobrý, ale ne neproniknutelný. Příště přijedeme, uvidíme a zvítězíme!!

Abych nezapomněl, vyskytly se také zdroje vizuální dokumentace:
Olajdino album
Žvejklárčiny fotky
Shrekovy fotky

15 komentářů:

Žvejka řekl(a)...

Seš mrtvej, náměstku!! eště sem to ani nedočetla a už mam chuť tě uškrtit, jsou věci, co se nikam nepíšou!! A co bych asi v tej tělocvičně dělala? Pokousala sem ho znovu a přískokama vpřed sem zdrhla!

Anonymní řekl(a)...

Pěknej článek, jen trochu prošvédskej, ale to mi ani v nejmenším nevadí :)
Paik

Anonymní řekl(a)...

Wow, lepší než jsem čekal - v sobotu už jen 3 bitvy a ne koncem listopadu, akorát zas bez vítězství:(. Pavel

Tomáš Hroch řekl(a)...

to Zvejka: ehm, safra. tak to abych se radeji vyhybal Strahovu.

to Paik: ja vim, no. Je to trosku zamerene ciste na Svedy, ale kdyz uz, tak se vziju do role. ;)

Žvejka řekl(a)...

No to se teda vyhýbej :D ale dobrá uznávam, mohla sem si za to sama... Ale až se mi ten člověk dostane znovu do rukou (zubů), tak bude mít sakra problém! :) Ale ani jsem to nepochválila zbytek článku, to se musí napravit. Taakže, paráda!! Super čtení na nudnej a smutnej večer na koleji!!

Tomáš Hroch řekl(a)...

to Pavel: ano, mas pravdu, je to smutne, opet jsme nevyhrali. Nicmene, az pojedeme pristi rok, tak je rozdrtime.

Tomáš Hroch řekl(a)...

Jee, dekuji za pochvalu. Cenim si toho.

Anonymní řekl(a)...

super článek - příště je rozbijem :-)
ještě bych k poslední bitvě něco dodal - pro mně třeba po hodině a půl postávání na stejném místě došla jednak síla - protože svaly (zničené z předchozího dne :-) ) a rozehřáté z první - akční části mi postupně zatuhly a pak mi nějak došlo odhodlání a motivace. ale příště, příště se nenechám a uvidíme :-)
yagi yagi yagi

Petr - v poslední bitvě oslabení supí jednotky :-) (btw většinu času jsem u ní stejně nebyl jelikož jsme byl vyslán podpořit ono oslabené levé křídlo)

Anonymní řekl(a)...

Ahojky Tome - smekám pomyslný klobou!! Je to opravdu zdařilý článek - jak říkám, jako bych tam byla.....Jako Švédi si z toho nic nedělejte - je to halt naše povaha, počkat, nic nedělat, šak ono se to nějak vytříbí...Ještě jednou díky za sqělé čtení....Já

Tomáš Hroch řekl(a)...

Jaky - nic si z toho nedelejte?
Zadny takovy. Priste je umlatime cepicema my!!

Anonymní řekl(a)...

Harre jen mala uprava ... v soutezi grupa na bedne jsme neprohrali nybrz remizovali ... aspon myslim :) Evka

Anonymní řekl(a)...

Zdravim. Moc se neznáme, ale já byl ten opruz co v pátek večer trošku křičel na ty dva moraváky v naší cimře.
Článek se mi líbí, jem jedna malinkatá faktická chybička. Tu otázku (co když někdo podvádí) jsem položil já a zcela záměrně. V sobotní bitvě jsem byl 2x přítomen situaci kdy si (nejmenovaný moravák) sice ubral život (papírek), ale nešel se oživit dokud mu to nebylo dost hlasitě připomenuto.
Tak snad za rok...
Toť vše. Mějte se. Kovář

Tomáš Hroch řekl(a)...

to Evka: noo, ja nevim. Mam ten dojem, ze se mnohokrate sestoupilo z bendy pri nastupu noveho clobrdy. Tudiz nekde u dvanacteho cloveka se to asi zaseklo. Bohuzel.


to Kovar: aha, tak to pardon. Ono to v tom bordelu a mnozstvi lidi nebylo poznat, kdo se pta. Nicmene souhlasim, tez jsem byl pritomen nekolika zasahum, kdy si Moravak nepriznal zasah a bojoval dal, i kdyz byl jasne mrtev.

Anonymní řekl(a)...

Ahoj.

Pěkný článek, ovšem jakožto Moravák s tím budu muset trochu polemizovat, on ten problém je oboustranný a jak mnozí Švédi, tak mnozí Moraváci nadávají na to samé. Ti druzí neuznávají zásahy, ti druzí hrají jako banda srabů, ti druzí jsou divní...

Za sebe jsem měl naopak dojem, že Morava dost často držela linii dál od svého živočiště a často byla pasivní proto, že musela v takto oslabených řadách čelit převaze. Ale pravda, třeba ve 4 r.o. jsme hráli na to, získat na začátku převahu a tu bránit. Vy jste útočit museli už proto, že vám nic jiného nezbývalo.

Ještě prozradím drobnost, že podle předběžných počtů Švédsko prý při závěrečné bitvě a změně pravidel výrazně vedlo. Morava v té fázi měla slabě obsazené pozice na centru. Byla to právě ta chvíle, kdy Švédi měli ukázat tu útočnější náturu, prolomit naši obranu a odejít jako vítězové. Dopadlo to jinak. :-)

A při obléhání jsem si taky hodil, než jsem tam radši pustil někoho jinýho. Jo, byla to sranda. :-D

Taky se těším na to, až budou stanovena taková pravidla, která budou armády tlačit proti sobě. :-)

Ahoj na příšítch Hvozdech.

Ondra.

PS. Kdybyste někde viděli fotky, nebo videa, sem s odkazem! Díky moc. :-D

Tomáš Hroch řekl(a)...

Diky, Ondro, za komentar.

Ano, pravdou je, ze na obou stranach se jiste vyskytnou lide, kteri porusuji pravidla, neuznavaji zasahy a tak vubec zneprijemnuji hru ostatnim. S tim bohuzel nic neudelame.

Co se tyce propoctu o sile a moznosti prolomeni linie v posledni bitve, o tom nic nevim a myslim, ze by to byla asi kruta polemizace, jak to mohlo dopadnout.

Nicmene general zavelel neutocit a kdo zautoci, dostane po hube :) takze pak, ve druhe fazi, jsme sli s tim, ze mame drzet linii a nechat to na delech.

Co se tyce fotek a videi z bitev, tak bych taky byl moc rad, kdyby je nekdo oficialne dal nekam na web. Zvlaste ta videa by mohla byt vyborna.