Halloween, 28.10. (bront. klub)

Aby toho nebylo v úterý málo, konal se i brontosauří klub. Nejprve jsem tam nechtěl ani jít, jelikož jsem vůbec netušil, že se bude konat ve státní svátek, ale pak se z toho nakonec vyklubala hezká ptákovina. Tentokrát bylo téma halloween a vedla jej Klárka.

Proč halloween, ptáte se? Kdo se zeptat nechtěl, má smůlu, jako by se zeptal. Inu, není to proto, že bychom chtěli nějak inklinovat k amerikanismu, vždyť máme svůj vlastní krásný svátek - Dušičky -, ale proto, že nám chození po hřbitovech nepřijde jako dobrá náplň úterního večera! A i kdybychom nechodili po hřbitovech, tak těžko můžeme ztvárňovat mrtvé, že? Já tedy osobně bych ještě rád nějaký ten pátek zde mezi vámi vydržel! Tudíž jak z toho ven? Vzali jsme zavděk kucháním dýní a převlékání se do kostýmů. Ale abych nepředbíhal, začnu hezky po pořadě.

Na klub jsem se dostavil s menším zpožděním, jelikož mne předtím uchvátila přehlídka a nechtěla pustit. Nepřišel jsem o nic, jelikož pravidelné setkání bylo zahájeno hlasováním. Jako každé hlasování se neobešlo bez průtahů a výsledek byl určen tím, kdo problém přednesl. Nebojte se, PVC není diktátor, ale ostatní tak moc nediskutovali. Za svoji osobu jsem k tomu moc říci nemohl, jelikož jsem po většinu času netušil, která bije.

Konečně se odhlasovalo, oznámilo a uzavřelo. Mohl tedy přijít čas na program. Ten byl započat kucháním do dýní, aneb jak správní amíci, vyřezávali jsme ksichtíky do tvrdé ozdobné dýně. Výsledkem byly tři, relativně dobře se tvářící, svícny. Když došlo na focení ve tmě, vypadly pojistky. Aspoň, že jsme měli zapálené svíčky. Kupodivu taky nic v kanceláři nechytlo, což je docela velký úspěch, vezmeme-li v úvahu, že všechno tam je ze dřeva či z papíru. Samotná pojistková skříň by byla lahůdkou pro každého revizního technika, neb si tak hoví přimontovaná na stěně bez krytu.

Když jsme se dosti vyblbli s dýněmi, přišel čas na upíry. Tedy taková jednoduchá hra, která se hraje se zavázanýma očima (nám musela stačit tma a zavřené oči) a jeden první upír (kdo to asi byl?) musí najít kohokoliv živého a zakousnout jej. Chvíli jsme hráli, mnohokráte přepočítávali, až jsme zjistili, že už všichni jsou mrtví-nemrtví a hledáme čistě marně.

Abychom jen tak neseděli pořád v klubu, byly dalším bodem programu kostýmy a maskování plus malá vycházka ven. Já jsem se nechal inspirovat červenokřižáckou akcí a měl jsem pak na obličeji krásný zásek po sekyře. Vypadalo to opravdu hezky. Kuba si nechal udělat zaražený střep do čela a popáleninu na tváři. Klárka měla otevřenou zlomeninu a také popáleninu. Barča si vzala upíří zuby, Anežka zvolil roli vraha s krvavou sekyrou. Takto vyzbrojeni jsme mohli vyrazit ven.

Obešli jsme Náměstí Republiky, došli na Václavák a pak kolem Jindřišské věže zpět. Musím říci, že jsem byl reakcemi lidí vyloženě zklamán. Jediní, kdo z nás byli vyděšeni, nebo pobaveni, byli bezdomovci a popeláři. Ostatní člobrdové ihned, jak nás uviděli, klopili zrak k zemi v obavách, že by nám museli poskytnout první pomoc. To je národ, tohleto! Tak či onak jsme se ale mnohdy pobavili a myslím, že pro mnohé kolemjdoucí to bude nezapomenutelný zážitek.

Pak jsme se jen odmaskovali, popovídali a rozutekli domů.

Abych nezapomněl, fotky jsou k dispozici na Klárčině webu.

Vojenská přehlídka, 28.10.

Tohoto dne bylo úterý a počasí bylo pod psa. Zároveň v toto úterý byl shodou okolností státní svátek - Den vzniku samostatného československého státu. Nebyl poprvé, nýbrž již po devadesáté! K takové události se sluší uspořádat pořádnou oslavu. A taky, že to opravdu stálo za to - mohli jsme se po třiadvaceti letech podívat na přehlídku toho nejlepšího, co naše armáda, policisté a záchranáři mohou nabídnout za lidi a techniku.

Defilé, abych taky použil nějakého cizího termita, se konalo na Evropské třídě v Praze od jedné hodiny odpolední. Když to mám tak blízko, proč bych se na nešel podívat. Sice počasí nic moc, ale za tu "parádu" to jistě bude stát.

Zhruba v půl dvanácté jsem si to mašíroval na tramvaj, spolehlivý to dopravní prostředek, když tu jsem potkal bývalého spolužáka z gymplu, Ondru s přítulkou. Byl jsem rád, že nás bude více a tudíž budeme tvořit skupinku. Na Dejvické jsme se měli setkat se zbytkem Iriadoru a to pak budeme tvořit dav. Nicméně tak daleko jsme se stejně nedostali. Naše cesta vedla na Malostranskou, kde jsme chtěli přestoupit do metra a do Dejvic dojet. Velká chyba! Myslet si, že v tuto dobu, byť za takového počasí, je možné cestovat metrem, když tu stejnou trasu si zvolilo dalších několik desítek tisíc lidí, je asi stejně moudré, jako dávat hladovému grizzlimu pusu na čumák. Když už přijelo druhé metro a na nástupišti zůstávali stále stejní lidé, jelikož se dovnitř už nikdo nedostal, vyměkli jsme a zvolili trasu tramvají. Sice budeme muset kousek jít, zato se tam vůbec dostaneme.

K mému velkému překvapení byla tramvaj relativně prázdná - zaplněna pouze stejně smýšlejícími lidmi, kteří také opustili podzemní bitvu o deset centrimetrů čtverečních na vmáčknutí do vagonu. To mne ujistilo v tom, že lidé jsou dnes neuvěřitelně líní a budou se raději mačkat v metru, než aby pak ušli půl kilometru a bylo to pohodlné. Ze zastávky Prašný most jsme se zadními uličkami dostali za dejvickou prodejnu Maserati (kdo nezná, tak je to ta velká skleněná budova vedle Diplomatu) a zaujali strategickou pozici na plotu místního domu. Při cestě jsme potkali několik velvyslanců, jak si to ve vládních autech míří k tribunám, aby měli lepší výhled. Bohužel jsme to trošku prokoučovali s organizací a Petr s Pavlem (coby zástupci Iriadoru) vyrostli na druhé straně barikády a již nemohli přejít, aby se dostali ke mně. Takže jsme z očekávaného davu tvořili pouze dvě malé skupinky.

V jednu hodinu se přiřítila prezidenstká kolona. Tedy, tvořila jí dvě auta a malá skupinka policistů na motorkách, takže kolona není opravdu to správné slovo. Nicméně přijeli na minutu přesně a to se cení. Vašek pronesl nějaký slavnostní projel, leč ten jsem nezachytil. Jednak bylo samozřejmě všude hromada lidí a tudíž hluku, druhak do mikrofonu huhňal a mluvil potichu. Ale nevadí, zase tak moc jsem o to nestál. Už aby se něco začalo dít!

Když jsme se přenesli přes všechny formality, vzal si do ruky ( a to si domýšlím, protože jsem na tribunu vidět nemohl, ani kdybych se rozkrájel ) mikrofon armádní generál a zavelel pochodem vchod. Zde bych udělal velký černý puntík a vykřičník. Jelikož generál byl jedinou osobou, která dokázala promluvit tak, aby jí bylo rozuměno po celé ozvučené délce ulice. Pronesl to hlasem jasným, silným a zřetelným. Od té doby to pak šlo jenom z kopce! Tedy, co se komentování týče. Ale k tomu se ještě dostaneme.



Celou přehlídku měly zahajovat naše úžasně pronajaté stroje Gripen. Leč počasí si to nepřálo a tak jsme za několik miliónů, které stály vzlet a přistání, slyšeli, jak se nad našimi hlavami přehnaly stíhačky. Na konci přehlídky jsme sice viděli záchranářský vrtulník, ale to bylo ze vzdušné techniky vše. A já se na ní tak těšil.



Co se týče pozemního arzenálu, pochodovali nejprve pěší vojáci různých sborů, pak policisté a hasiči. Když se všichni dopromenádovali, přišla na řadu těžká technika. Začínalo se opět u vojáků, takže jsme mohli vidět, ze máme i provozuschopné tanky, houfnice, raketomety a různé jiné vymoženosti. Docela mne zaujalo, že každý stroj má krom oficiálního názvu i své křestní jméno jako třeba Dana, Božena. To se pak v boji budou prohánět nejenom pluky vojáků, ale i banda ženských.



Za palebnou technikou a obrněnými vozy se pak prezentovala hasičská, policejní a zdravotní vozidla. Tady jsem čekal na zdravotní kamion Golem, který reprezentuje mobilní nemocnici.

Celou tuto přes hodinu trvající promenádu komentovali nějací člobrdové - žena a muž. Tito se v projevu střídali vždy asi tak po deseti minutách. To, že ani jeden nemluvil dostatečně nahlas, to by se jim dalo odpustit. Žena měla hlas položený výše a bylo jí rozumět relativně s přehledem. Co se týče toho chlapa, tak přestože nevím, kdo to byl, budu mu říkat familiérně Huhňa. Netuším, kdo toho chlapa vybíral a z jaké popelnice jej vytáhli, ale takovej projev, to se k devadesátému výročí opravdu nehodilo. Když promluvil, netušil jsem, jestli někde nebublá kanál, tak hrozné to bylo! Abyste si nemysleli, že to byl jenom můj problém a zaujatost, mluvil jsem pak ještě s pár lidma, kteří stáli na přímou viditelnost a slyšitelnost od tribuny a rozuměli naprosto to samé, co já! Tudíž velké ***** (každý si jistě rád doplní, co jeho srdci blízké jest).



Po přehlídce nastalo to, co zákonitě v takovémto počtu lidí nastat musí - chaos! Tedy všichni se vydali k dopravním prostředům, hospodám a všemožně ucpali snad všechny ulice, co z Evropské jdou. Hlavně tedy směrem k Hradčasnké. Byl to impozantní pohled, vidět takové velké náměstí ucpané lidmi. Rád bych viděl nějaké fotky, které by toto zachycovaly z ptačího pohledu.



Konečně jsme se sešli s Petrem a Pavlem a zašli na kafe, abychom tuto příjemnou událost nějak zakončili.

Improvizační souboj, 22.10.

Co se vám vybaví, když se řekne "improvizace"? Jistě je to mnoho různých spojení a ještě více situací. Co když to ale změníme na "divadelní improvizace"? To už tak moc různých možností nedává, zato to docela silně vymezuje kulturně zaměřenou akci, na kterou nás Maggi pozvala do divadelního klubu Osma, který má sídlo v DDM v Kobylisích.

Znám ten pojem divadelní improvizace, sice jsem si takové představení dokázal představit pouze hodně matně, ale měl jsem nějaké tušení. Takovou představu jsem si však hýčkal do doby, než jsem byl v tuto středu vyveden z naprostého omylu. Netušil jsem, že existuje nějaká improvizační liga a že se v tom pořádají soutěže. Dovolte mi, abych to uvedl na pravou míru a pokusil se popsat, jak to všechno funguje.

Jak jsem se dozvěděl z informačního letáku a z webu, forma těchto soutěží vznikla v Kanadě, kde si vzali kousek od divadla a kousek z hokeje (co byste taky od nich čekali, když tam na severu nemají moc, co dělat). Každé takové klání jest mezi dvěma týmy, kteří ale nesoupeří, nýbrž se snaží co nejlépe zahrát svoji roli a ještě ke všemu podporovat souhru ostatních členů i soupeřů. Celé toto dění sleduje bedlivým okem rozhodčí, který má ku své pomoci dva čárové rozhodčí. Ti všichni mají za úkol losovat témata, vybírat kategorie, ve kterých se bude scénka odehrávat, hlídat vymezený čas a samozřejmě trestat fauly.

Postupně si to tedy rozebereme. Týmy jsou v naší české improlize rozděleny na dvě kategorie - dospělí a středoškoláci. Každá kategorie má několik týmů z různých částí republiky, které se v pravidelných intervalech spolu utkávají ( a samozřejmě v mezičase trénují). A že je opravdu proč trénovat. Jednotliví herci nesmí používat ke svému výstupu žádné rekvizity, krom oblečení, které mají na sobě. Vše musí předvést tak, aby bylo poznat, s čím pracují, co přesně dělají, ale je nutno to vyjádřit řečí těla.

Samotné klání je pak dlouhé zhruba dvě hodiny, což je dle mého názoru délka normálního představení a herci si opravdu máknou (bylo mi to hned divné, když za vstup chtěli 50 korun. Myslel jsem, že to bude tak půl hodinka a půjde se domů, ale chyba lávky.) Celé jejich snažení sleduje rozhodčí, jak jsem už řekl. Tento v průběhu scénky ukazuje rozličným způsobem (a za pískotu píšťalky) různé fauly - zbytečné prodlužování, vypadnutí z role, použití nedovolených prostředků, bránění druhým ve hře, strhávání pozornosti, apod. Po skončení daného bloku si pak zavolá herce k sobě a když nedokáží uspokojivě zdůvodnit, proč tak hráli, dostanou trestné body. Co je ale velmi pikantní záležitost - diváci mohou velice snadno vyjádřit nelibost s takovýmto posudkem tím, že po rozhodčím metají pantofle (tyto se dostávají u vstupu, každý má jednu). Bohužel pantofle jsou z důvodu bezpečnosti jemně tkané, takže skoro nic neváží a pořádně nelétají. Sice škoda, ale aspoň si člověk hodí.

Konečně jsme se propracovali k jádru pudla a tím jsou scénky. Každý divák při vstupu do sálu napíše na papírek dvouslovné téma a vhodí jej do připravené nádoby. Z této je pak při vystoupení losováno. Rozhodčí tedy vylosuje papírek, přečte si název a rozhodne, v jaké kategorii se bude soutěžit. Zde je tak velká škála možností, že vás odkážu na oficiální stránky ligy, abyste si případné informace dohledali sami (www.improliga.cz). Jsou samozřejmě i kategorie, při kterých se nelosuje téma, ale rozhodčí zvolá do řad diváků a chce po nich nějakou odpověď. Tak například chce náhodně zvolené místo konání, vyhlásí kategorii a je již na hercích, co si z toho vezmou a jak to předvedou. Na přípravu mají skupinky vždy zhruba tak dvacet vteřin, ve kterých je neznalým diváků vysvětleno, cože se v dané kategorii po hercích chce. Když lhůta skončí, rozhodčí pískne a už se hraje.

Jak jsem již zmínil, je nezbytně nutné, aby herci hráli spolu a nikoliv proti sobě. Hodnotí se nejenom výkon daného týmu, ale i jejich schopnost spolupráce s někým dalším. Co se týče výsledného hodnocení - tam rozhodují diváci. Když si rozhodčí řekne své ( a dostane i párem papučí ), dostanou diváci prostor, aby hlasovali, která strana se jim líbila více. Ten, kdo zvítězí, dostane bod. A takto se hraje až do konce. Ti s více body vyhrávají, to je přeci jasné.

Musím říci, že mne toto kulturní vyžití velice zaujalo a rozhodně se budu pravidelněji zúčastňovat klání. Je to totiž velice pěkná podívaná. Herci, byť všichni amatéři, podávají excelentní výkony a člověk se i dost nasměje.

Letecký den, 21.10. (bront. klub)

Přišlo úterý, jako každý týden, a já se šel do klubu proletět, neb tentokrát byl název - Letecký den, aneb všechno lítá, co peří má. Čekal jsem, že se budou vyrábět draci a pak se s nimi bude běhat od Kotvy až za řeku, nicméně to se nekonalo. Program měl na starosti PVC, Anežka a Hanka.

Pravda, Hanka přítomna nebyla, a tak dodnes nevím, jestli nebyl Anežka jenom záskok. Ale to nevadilo, v hojném počtu jsme se sešli a též v hojném počtu jsme dělali kraviny.

Létání nebylo zaměřeno na draky, ale vzalo se za vděk vším, co létalo. Tak nejprve jsme si připomněli starou známou hru typu letadlo (či pyramida), ti, kdož neznali, se jí naučili. Pravidla byla jednoduchá. Každý vymyslel něco, co půjde realizovat čistě v prostorách klubu a za pomocí rekvizit, které tam již byly. Tím se tedy možnosti úkolů značně zmenšily, což možná bylo na škodu, jelikož spektrum blbovin, co by se daly vymyslet mimo zdi budovy, by bylo opravdu široké (od interakce s náhodnými kolemjdoucími, po nákup cibule a její pojídání). Poté se úkoly rozlosovaly a každý začínal většinou s něčím, co opravdu nečekal. Pak bylo nutno přesvědčit dva lidi, že ten váš úkol je super a donutit je, aby se pod to podepsali. Tím pádem seznam lidí rostl a v momentě, kdy jste byli třetí v pořadí, úkol jste provedli, škrtli prvního a šli přesvědčovat další člobrdy. Šlo o to, že většinou to bylo tak, že právě ten první na seznamu byl něčím obdarován (hrnkem vody, básničkou a nebo kaštanem). Jak je zřejmé z popisu, úkol se tak distribuoval exponenciální řadou mezi ostatní, jako ostatně každé takové letadlo. V našich omezených řadách to pak vypadalo tak, že se k vám ten papír dostal i třeba podruhé.

Nyní bych se prosím chtěl na chvíli pozastavit nad "úžasností" jednoho úkolu. Výše zmíněný kaštan nebyl určen k tomu, aby si jej obdarovaný odnesl domů, alébrž jej bylo nutno sníst. Bohužel jsem se stal obětí své vlastní blbosti a na tuto listinu se taky připsal s tím, že se nikdy na první místo nedostanu. Chyba! Dostal jsem se! Už ani nevím, od koho jsem jej dostal, ale zato vím, jak hnusně ten šmejd chutnal. Jenom tak pro připomenutí základního biologického faktu - normální kaštan je NEjedlý (naštěstí ne jedovatý), a tak taky opravdu chutnal. Větší hnus jsem už dlouho nejedl. Ble! Až mi z toho pak bylo chvíli těžko. Zato jsem už vyléčen z podobných blbostí a na podobnou listinu se hned tak zase nezapíšu.

Po hře následovaly vlaštovky a soutěž, čí letadlo se udrží ve vzduchu nejdéle. Maximální doba letu jednoho papírového vynálezu se přiblížila i pěti vteřinám. Závratný to konstruktérský kousek, který byl podpořen i jistou dávkou štěstěny. Buďme za to rádi. Ne všichni měli takové štěstí.

Když jsme měli leteckou sílu, bylo nutné vybudovat i obranu. Proto jsme se vrhli na výrobu praků a všemožných jiných vrhacích nástrojů, které by dopravily projektil do vzduchu a případného útočníka odrovnaly. S Abbikem jsme se vrhli do megalomanského projektu - dvoumužného praku. Každý si stavěl takové malé nic, ale my, my šli do toho natvrdo. Sice jsme trošku podcenili potřenou urychlovací a vymršťovací sílu (to znamená, že nám to zase tak silně nelítalo), ale zato jsme mohli vrhat dva projektily najednou! Po dokončení výroby jsme se rozdělili na dvě skupiny a bojovali proti sobě. Vždy jedna skupina postupně vyhodila letadla a druhá se je snažila zničit. Většinou se to však nepovedlo a nepřátelský bombardér proletěl.

Jako poslední bod programu byl kvíz. V těchto dvou skupinkách, jak jsme byli rozděleni, jsme vždy vyslali jednoho zástupce, aby se snažil odpovědět na nějakou faktickou otázku z oblasti létání. Když to neuhodl, dostal od druhé skupinky nakládačku (sice jenom polštářema, ale i tak!) Nepamatuju si skoro žádnou otázku, až na pár světlých vyjímek. Třeba to, že Rakušané chtěli použít k bombardování horkovzdušného balónu! Nepodařilo se jim to. Balón nedokázal pořádně doletět nad stanovený cíl. Pak si ještě vzpomínám, že nejdelší let s větroněm a českým pilotem vydržel bez mezipřistání nějakých 1100 a kus kilometrů.

Tím prakticky klub skončil. Ale to bychom nebyli správná parta, kdyby se nás pár neodebralo do hospůdky na jedno pivko, kterým jsme uzavřeli tak hezky rozjetý večer.

A tím byl opravdu konec.

Kitab-al-Ibar, Josefov 17. - 19. 10.

Nebyl by to správný SUPí tábor, aby nenásledovala potáborová víkendovka. I letos tomu tak bylo, a proto jsme se v pátek 17. října vydali na archeologickou stanici na Arrakisu, abychom se pokusili odkrýt stará tajemství ukrytá pod zemí. Planeta je již dávno terraformována, život na ní vzkvétá, ale kde jsou fremeni? Mrtví? Utekli do jiných částí galaxie? Jsou stále na planetě? Pojďte se mnou poodhalit roušku tajemství a dozvědět se, jak to všechno bylo.

Cílová stanice, neboli argeologické naleziště, byla až v Jaroměři. Byli jsme očekáváni v půl deváté večer, a tak sraz na Hlavním nádraží v Praze se uskutečnil až ve tři čtvrtě na šest. Zde jsme se v hojném počtu sedmi lidí (Hanka, Markéta, Klárka, Maggi, Anežka, Abbik, já) srotili, zakoupili lístek a utíkali do vlaku. Cesta nás vedla přes Hradec Králové, kde bylo nutné přesednout z jednoho maxitraileru do druhého. Bohužel byl pátek a mnoho lidí se vracelo po týdnu domů. Místo pro sedm lidí a ke všemu ještě na sezení už opravdu nebylo (nevadilo nám to, kdo by si taky potřeboval sednout, že? Až nám na to přijdou, tak se nasedíme ještě dost!). Uvelebili jsme se tedy v přední části vagónu, kde nás za chvíli vyhmátla mladičká paní průvodčí. Chtěla nás dotlačit k tomu, abychom se někde posadili a nezacláněli. Nevím, komu jsme měli zaclánět, pač ona se do konce trasy stejně neukázala a lidí též moc nepřistupovalo. Ihned jsme to pustili z hlavy a dali se do živé diskuse - hlavní téma bylo zdraví; jak moc bolestivý je který způsob sebevraždy, a jiné -, postupem času jsme k tomu konzumovali i vlastní večeři a všem nám velice chutnalo! V Hradci jsme přestoupili na osobáček, kde nás za chvilku dohonil Kovář. Byl uvítán sborovým potleskem a křikem. Ostatní cestující měli nejspíš pocit, že přišla mediální hvězda. Když ale uviděli postavu s dlouhým pláštěm a velkým batohem, raději rychle sklopili zrak a dělali, že nás nikoho nevidí. Smůla, bylo nás totiž nejenom vidět, ale hlavně slyšet! Ve vlaku jsme sice byli všichni účastníci, ale nikomu z nás se nechtělo prolézat vagony a hledat, kdo by se k nám mohl přesunout. Nechali jsme to tak, jak to je, přeci jenom dvacet minut jízdy nikoho postrádat nebudeme. Ještě si jich užijem.

Přišla ta osudná chvíle a my se s malým zpožděním vyloupli z maxitraileru na Arrakisu, v archeologickém sektoru. Uvítacím výborem byla skupinka organizátorů - PVC, Pája, Evka a Bára. Ještě k nim přibyl Nasr Ahad, ale ten psal prý zápočtovou písemku a dorazil až za hodinu. Následovala taková krátká seznamovačka, ono nebylo co seznamovat, vždyť jsme se všichni dobře znali. Nicméně jsme si připomněli svá fremenská jména (ale nebyli jsme fremeni, to nás osvítil jen záblesk minulosti. Fremeny jsme přijeli teprve hledat. Zajímavé, že?), pobrali vybavení a šli vyklidit cestovní terminál, abychom nezavázeli. Hnedle za rohem se Khamsa (nyní hlavní profesor a velitel vykopávek. Za boha si nemohu vzpomenout na jeho profesorské jméno a přitom bylo tak krásné!) pustil do počátku legendy. Osvětlil nám, že nalezli důkazy o přítomnosti fremenů, červů, ale netuší, co se stalo, že je všechno absolutně jinak. Proto bude naším úkolem postarat se o objasnění této záhady. Vidíte, hezky jsem to shrnul do dvou vět, které se daly říci asi tak za pár minut, kdybychom je trošku více rozvinuli. Pan profesor na to spotřeboval dobrých patnáct minut. Nikdo z nás už tomu pak moc nevěnoval pozornost. Chápu potřebu pořádně uvést lidi do problematiky, ale chce to kdyžtak trošku a po menších kouscích. Mezitím nám byly zkontrolovány identity, jestli nejsme špehové a nechceme třeba důkazy a nálezy zničit. Kupodivu jsme všichni prověrkou prošli a už jsme si to metelili do pevnosti.

Jak jsem již zmínil, naše hlavní stanoviště a ubytování bylo v areálu pevnosti Josefov. Abych byl přesný, bydleli jsme v bývalé strážnici a velínu severní části opevnění. Je nutno podotknout, že pevnost byla ( a stále z části je) majetkem armády, která ji označuje za strategický bod. Jak nejsou peníze, tak budovy a vůbec části opevnění chátrají. Je s podivem, že tento opravdu brilantní stavitelský kousek a zároveň mistrovské obranné dílo z doby Josefa II. zůstává ležet ladem. Ale tak tomu bohužel je i u mnoha jiných nádherných památek v naší republice. Nyní zpět do páteční noci, kdy jsme se ubytovali, odevzdali a přerozdělili jídlo, tak nějak se zorientovali (pouze ti, co tu byli poprvé, což jsem byl i já) a mohlo se jít za prvním úkolem.

Tím bylo nalezení a složení částí pradávné knihy Kitab-al-Ibar. Tato kniha prý byla psána fremeny a měla by obsahovat informace o jejich životě, smrti a vůbec zachycovat celou historii. Byli jsme rozděleni na dvě skupiny, dle věku. Tím pádem tedy na Starce a Mládež, jak jsme to v minutě překřtili. Vykopávky byly uvnitř vnitřních hradeb opevnění. Každá skupina měla hledat fragmenty různé barvy. My, starší a zkušenější, jsme nastoupili k úkolu s rozvahou a s jistou dávkou fištrónu. Život nás naučil, že hrát fér se nevyplácí a být poctivý vás přivede tak maximálně do hrobu. Proto jsme ty mladší odstrkovali a všemožně jsme jim fyzicky bránili najít a shromáždit hledané kousky Kitabu. Přeci jenom jsme již ve věku, kdy se nemůžeme tak rychle hýbat a ti mladší by nás byli bývali předběhli. Za chvíli jsme měli hromadu nalezených kousků a část skupiny započla s tříděním, rovnáním a snahou zjistit, jak to k sobě ksakru pasuje. Po chvíli jsme, coby skupina starší, slavili úspěch - složené dvě strany ze čtyř. Ti mladí měli pouze půlku první. Jasně jsme měli nakročeno k úspěchu! Jsme lepší a vyhrajem! Takovéto věty mi zněly v hlavě a nebál jsme se je nahlas pronášet i před ostatními. Leč, skutečnost je někdy jiná, než jakou si jí malujeme. Někdo, buď mu uštědřen pohlavek, začal ty naše složené strany číst a zjistil, že sice všechny části k sobě pasují, ale text nedává absolutně smysl, neb jsou strany do sebe zamíchány mezi sebou. Grrr! To snad ne!? Takže práce v háji. Mezitím už ti mladí usmrkanci dodělali třetí stranu a blížili se ke konci. Eman se sice snažil zachránit situaci a kradl fragmenty druhé skupiny s tím, že to možná projde. Neprošlo. Smutný to pohled na prohranou bitvu, ale co se dá dělat, nenecháme se zahanbit a aspoň ty strany doskládáme. Měli jsme spolehlivé informace, že výsledkem mají být čtyři strany textu, tak proč máme safra pět spodních levých rohů?? Ehm, chybička na naší straně. Jak jsme se v rychlosti prohrabovali fragmenty, tak se nám to celé zamíchalo a my mylně vydávali kus z prostředka za roh. Po další půl hodině máme také složeno. Byť nám části chybí, jsme spokojeni. Jenom tak zběžně slepíme kusy dohromady a odcházíme na večeři.

Pojíme něco málo chlebů s máslem, džemem, paštikou; k tomu zelenina a výtečné Klárčiny palačinky. No, nadlábnul jsem se solidně. Program ale zdaleka nekončil. Při hostině nám pan profesor předčítal úryvky z Kitabu, kde se mluvilo o příšeře Koan-Ten (Jak jen mi ty fragmenty připomínaly Klárčiny a moje zápisky z tábora, to si nedovedete představit!). Takto posilněni a naladěni, jsme byli opět vyhnáni ven a že budeme konfrontováni s virtuální realitou, zpodobňující tehdejší fremenskou dobu - přesně tu z fragmentů. Vstupem do majestátního počítače, tvořící mozek výpravy, bylo jedno salto za pomoci dalších dvou lidí. Byli tu i tací, kteří ze zdravotních důvodů nemohli salto udělat. Nechci ukazovat prstem, ale byla to Maggi a Klárka. Tak jsme je s Abbikem otočili kolem horizontální osy tak, jak stály. Kupodivu se jim to i líbilo, méně však Pavlovým zádům. Abychom správně spustili program, bylo nutno se uploadnout do systému. To se provedlo zavázáním očí a husím pochodem se prodrat skrze tunely daleko do pevnostních chodeb. Já, jakožto nováček jsem byl silně dezorientován, ale to zase až tak nevadilo, protože jsem nedostal ani čas se divit.

Když už jsme se totiž nahráli do virtuální reality, zjistili jsme, že se rekonstruuje nic jiného, než samotná příšera Koan-Ten. Zajisté si vzpomenete, že tehdá na táboře bylo hnusně, pršelo a my se váleli v blátě, brodili se potokem a někteří i plavali. Nyní to dostalo úplně jiný rozměr - byli jsme hnáni potvorou skrze temné chodby a někteří s naprostou neznalostí terénu. Světlo měl pouze první a my byli na něj odkázáni. Abych pravdu řekl, příšera tu byla mnohem příšernější. Byl to opět Eman, ale v temnotě chodeb a celkové stísněnosti prostoru byl daleko hrůzostrašnější. Tak tedy započal běh o život. Abych vám přiblížil chodby pevnosti. Celý systém cest je rozdělen hierarchicky na hlavní, vedlejší, ještě vedlejší (ty se vyznačují úžasnou charakteristickou vadou - jsou ještě menší než ty vedlejší) a potom minerky (slepé uličky, ve kterých musíte lézt po čtyřech). Toto celé je samozřejmě umístěno pod zemí, takže je všude tma jak v pytli. Zároveň už stavba není nejnovější, a tak se semo tamo povalují kameny, cihly, podlaha je tu a tam klouzavá, vykopaná, prostě slast. A v takovémto prostředí běháte, k tomu nic nevidíte a ještě vás chce sežrat beznohá příšera. Strach se mísí s adrenalinem a atmosféra toho místa tomu dodává tu správnou dávku "hororovatosti". Chybí snad už jenom duch s žhnoucíma očima.

Již poučen z přechozích nezdarů, snažil jsem se držet vepředu, abych nechal ty za mnou sežrat (nebojte, já mám lidi rád, ale když jde o holý život, neznám bratra). Bohužel to ale až tak nevyšlo. Chodby jsou malé, úzké, temné, křivolaké a plné odboček. Stalo se mi tak, že jsem několikrát špatně uhnul ( v té rychlosti to nebylo nic neobvyklého) a než jsem se vrátil zpět, ztratil jsem krásně vydobyté pozice. A pak se to stalo! Pak mne sežrala! Fuj, zase jsem tam zařval. No, jedinou útěchou mi může být, že tentokráte umřeli všichni až na Honzu a Anežku. Ale ty už nakonec Koan-Ten nehonila. Chvíli jsme se v temných chodbách hledali, až jsme se našli. No jo, ale teď chyběla zase příšera, tak jsme hledali ji. Neúspěšně. Až potom se zjistilo, že Eman toho měl již dost a vydal se ven na čerstvý vzduch. No a jak není v podzemí signál, tak nemohl dát nijak vědět, že už je konec. No, troška vzrušení neuškodí.

Navrátili jsem se do kutlochu, pobrali věci a ve čtyřech statečných (ti tři nám padli cestou) jsme šli spát ven, pač jinak bychom se do strážnice nevlezli (no, možná i jo, ale kdo by se chtěl mačkat, že?). Tudíž ve složení Abbik, Klárka, Maggi a já jsme zalehli uvnitř hradeb, v průjezdu.


Sobotní ráno bylo mrazivé, stejně jako předchozí večer, ale brzy se ukázalo sluníčko a tepotu trošku zvedlo. Po rychlé snídani přijel pan správce, rozdal pracovní náčiní a už jsme si to mašírovali na hradby, likvidovat flóru, aby obranné valy nevypadaly jako les. V mezičase dorazil do tábora archeologů ještě Saghir a Hančí (Sin Jill).

Zde si dovolím malou úvahu na téma brontosauři a práce. Nemohu si odpustit, ale je mi až podezřelé, že kamkoliv přijedeme, pořád se něco ničí. Tady jsme ničili nálety, v Těchonicích se ničí trnky na pastvinách, na Rohozci se pálí spadaný bordel (tohle sice není až tak silný argument, ale to pálení se tam dobře vyjímá) a tak vůbec. To jsou samé řeči o ekologii, třídění, ale jakmile dojde na práci, jdeme ničit. Abych taky nebyl, coby hroch, za chvíli na černé listině!

Po obědě byla chvilková pauza, kdy jsme se sbírali z náročného dopoledne (nebudu zde zmiňovat, že jsme se tak střídavě flákali, to není podstatné. Důležité je to, že to bylo vyčerpávající). Pak přišlo na pořad dne páření a genetika. Hra sice byla obalena legendou, že se snažíme zjistit, jestli náhodou nejsme potomky pradávných fremenů, ale jako vždy šlo o sex! Hrálo se na osm kol, v každém byl jedinec určen jistou sadou genetických informací (barva vlasů, očí, kůže, pohlaví). Úkolem byl jasný - s někým se spárovat a získat potomka takového, aby se pomalu blížil k nám, reálným jedincům. Když se to někomu povedlo, bylo jasné, že je potomkem fremenů.

A mohlo se začít. Na začátku si každý vylosoval startovní genotyp. Je až s podivem, že skoro všichni jsme byli černoši albíni. Pohlaví si každý zvolil svoje reálné. Barva vlasů se vyznačila barevnou bavlnkou, kůži simuloval papírek nalepený na hrudi a barvu očí bylo zapotřebí namalovat vodovkami na tvář. Když jsme se hezky rozdělili, začlo první kolo. Zde přebírali iniciativu chlapi. Ti měli za úkol dovléct ženy alespoň dvacet metrů daleko a pak mohli plodit potomky. Ihned se strhla bitka, ženské vřískaly, utíkaly, ale nebylo jim to nic platné. Zvítězily naše prehistorické pudy a potomci byly zplozeni. Jenom tak na okraj. V každém kole mohl člověk stihnout potomků, kolik jen chtěl. Směl si vybrat pouze jediného dědice do další generace (vidíte? krásná polygamie!). Druhé kolo bylo zase na holkách. Když chtěly někoho ulovit, musely jej akorát čapnout za límec a tím si vynutit poslušnost. Po tomto kole jsem chtěl hru ukončit, protože se můj genotyp naprosto shodoval s chtěným výsledkem. Žel bohu mi to nebylo přáno, a já se tak musel vzdát svého vydobytého genotypu. V dalším kole se sbíralo koření (ve formě sirek) a ten, kdo měl více majetku, než druhý, mohl přebírat holky a měl tudíž přednost v plození (ha! nejenom, že tu šlo celou dobu o sex, ale taky o prachy!! Holt, jako v reálu).

Jak společnost postupovala, začala se dělit na kasty - normální, vševědoucí, všemohoucí. Nová generace mohla být výsledkem spojení pouze lidí ze stejných kast, nebo i z mezikastovního sňatku, ale ten byl zatížen postihem. Toto kolo se mi dostalo té cti a byl jsem žena (holt jsem to trošku nevychytal). Bohužel se PVC trošku přepočítal a byly jsme tři baby z kasty normálních na jednoho chlapa. Tak jsme se naštvaly a řekly, že půjdeme raději do armády. Tam jsme taky zlanařili ještě Kováře, který také nenašel vhodnou partnerku. PVC nám sdělil, že to bude mít drastický dopad na naše potomstvo, ale což, v armádě si člověk vždycky někoho najde. Když skončilo kolo, dostali jsme my tři úkol. Museli jsme si oběhnout část areálu a ještě ke všemu přehodit genotypy mezi sebou. Já na tom solidně vydělal, jelikož jsem přebral Kovářova statného chlapa, kterému jsem potřeboval jenom změnit barvu kůže a očí a bylo vymalováno.

To se mi ale v dalších kolech nepovedlo. Hra pak měla ještě dlouhé pokračování (iniciativu pro párování určovaly střídavě obě strany - kluci bojovali s KNG, holky chodily a rozdávaly úkoly, nebo se odříkávala litanie proti strachu), ve kterém se většina lidí dostala do kýženého cíle a my ostatní jsme jen potupně zjistili, že nejsme potomky fremenů.

K večeři byla francouzská polévka a k tomu chleba. Komu to nestačilo, mohl se dojíst čímkoliv jiným. Když jsme ukojili hlad a žízeň, očekávali jsme další program - hlavní hra tohoto víkendu! Po půl hodině pauzy, která byla jistě pro slehnutí a zažití stravy, jsme opět vstoupili do virtuální reality - tentokrát ve formě kotrmelce - a rozdělili se na skupinky. Tedy, co to povídám, byly jsme rozděleni na skupinky. Netuším, podle čeho orgové vybírali a rozhazovali, ale budiž. Já byl ve skupině s Thalatou. Pak následovali - Maggi, Hattit, Klárka; Abbik, Hančí, Kovář; Anežka, Markéta; Baka, Saghir a Eman. Kostky byly vrženy a my s nimi. Do podzemí jsme byli nyní vpuštěni i se světlem, stanoviště byly v pomyslném kruhu a my začali plnit úkoly. Cílem bylo sehnat instrukce ke stavbě Nekorábu, který použili naši předci, aby z planety odletěli. Chtěli jsme je následovat, a tak s nadšením a vervou jsme běhali do časného rána podzemím a plnili vše možné i nemožné. Informace jsme měli získat od Iksanských (či Tleilaxanských?) vědců, představovaných orgama.

S Thalatou jsme začali u Evky. První úkol byl dojít s časovým zámkem někam do pryč a zase zpátky. Důležitý byl čas, za který jsme to měli stihnout. Ani nevím, za kolik minut jsme to dali, ono se to ukázalo jako naprosto nepodstatné,ale to už je vedlejší. Pak jsme byli posláni k dalšímu stanovišti, ale cestou jsme narazili na chybějící mapu (samozřejmě, že záměrně odebranou), takže cesta zpět k Evce a nyní již přímo k Honzovi. Když jsme vyřídili pozdrav a tajné heslo, byl nám svěřen úkol dozajista hoden archeologů našeho formátu. Měli jsme totiž odnést milého vědce za jeho kamarádem takovou malinkatou chodbou. Inu, tak jsme jej čapli a nesli. Bohužel při cestě zpátky se Honzovi nějak nelíbilo, jak jsem jej nesl, a tak raději šel po svých. Pak si celou dobu stěžoval ostatním skupinkám, co jsme mu provedli. Taky co, chtěl odnést, neřekl ale jak. Smůla! Ještě bych rád dodal, že se mu celou dobu dařilo vžívat do role a hezky pitvořit hlas, že je ho až skoro škoda pro tu techniku. Měl ses, Honzo, dát raději na divadlo!

Další postup kupředu byl zbrzděn nedorozuměním (rozumějte naší blbostí), návratem zpět k Honzovi a pak zpět k místu, kde jsme našli šifru a malou mapku. Chvíli jsme si tak seděli, luštili, ale nevyluštili. Řekli jsme si, že to pro další postup nebude až tak důležité, vyřešíme to později. Chyba lávky. PVC měl na tuto skutečnost jiný názor, a tak jsme se rychle vrátili do temných chodeb a luštili znovu. Trvalo nám to věčnost a přitom lehký posun s obrácenou abecedou nebyl nic složitého. Celí šťastní jsme běželi za PVC. K našemu překvapení jsme se akorát zařadili do fronty za Baku a její skupinku. Před nimi tam došla Maggi, Klárka a Hatit. Trvalo jim to celou věčnost a myslel sem, že vyletím z kůže. Když jsme se nakonec dostali na řadu, zjistili jsme, proč jim to tak trvalo. K výrobě Nekorábu bylo potřeba i tekuté palivo a zde se vyráběla bezpečnostní pojistka, která by v případě jakýchkoliv problémů ztuhla a zabránila tak neštěstí - lidsky řečeno, vařil se pudink. Od předchozích skupinek bylo velice "milé", že spotřebovaly skoro všechno mléko a tudíž jsme měli toho dobrého pokrmu jenom symbolicky, aby se neřeklo!

Po této malé eskapádě přišlo na řadu lovení indicie ze změti malých chodbiček. Na místě byl nákres okolí a vyznačen okruh. Nápis - Tady někde se nachází další informace - dával tušit, že se pořádně zapotíme, než jej najdeme. Inu, ale dobrá věc se podařila a jako jediní (Tady bych chtěl počechrat svoje ego!!) jsme jej s Thalatou našli. Info bylo zapíchnuto u stropu jedné malé minerky a to ještě tak, aby to nebylo vidět, dokud nejste přímo u toho. Prostě jsme dobří! A teď už konec sebechvály a jedeme dál.

Předposledním stanovištěm byl Khamsa, který si zvolil, jako obvykle, inteligenční část - zodpovídání otázek. Byly to ty otázky, které nám na táboře umožňovaly zabírat jednotlivé planety (zhruba někdy na začátku). Samozřejmě tam byly otázky zaměřené na čisté detaily, názvy a jména. To jsem absolutně netušil, která bije. Dvakrát se mi podařilo uhodnout odpověď a to jenom tak, že jsem plácnul první věc, která mne napadla. Říkal jsem si, že mám nějak podezřele více štěstí než rozumu. I proto musela tuto část zachraňovat Thalata a že se jí to dařilo navýsost dobře! Za to jí patří veliké díky. Nicméně toto stanoviště byl kámen úrazu pro všechny. Když jsme přicházeli, seděla tam již skupinka Klárky, Maggi a Hatita. Když zodpověděli všech 20 otázek, odešli, ale nyní se přihnala poslední skupina s Bakou, Saghirem a Emanem. Mezitím kolem nás čtyřikrát prosvištěl Abbik s Hančí a Kovářem. Dvakrát to šli z hecu, ale dvakrát zabloudili ( Joo, to se tak někdo orientuje ). Štěstí nám přálo a jak jsme druzí přišli, druzí jsme i odešli. Naše radost však neměla dlouhého trvání, protože přišel na řadu rybníček.

Úkol zněl jasně. Najděte info v rybníčku. Přiložen byl pouze ešus. Tam nic nebylo, a tak mi nezbylo, než se začít hrabat v blátě a vodě tamního jezírka. Nenašel jsem vůbec nic. Abych byl přesný - našel jsem akorát humus. To jezírko nebylo křišťálově čisté! Tu nás dohnala poslední skupinka - též nic nenašli. Společně jsme se pak vydali za Barčou, pro nás poslední stanoviště. Zde bylo nutno najít ztracenou cívku a to po tmě. Saghir se do minerky ponořil a vytáhnul ji. Poté jsme společně prošli přes poslední indicii až k Evce, která nás dva s Thalatou poslala ven. Ostatní plnili ještě poslední úkol. Tak jsme se hezky naposledy prošli chodbami a vylezli na mrazivém nočním vzduchu. Opravdu začalo být silně mrazivo, ale přitom krásně. Na nebi ani mráček, měsíc si vesele svítil do krajiny, všude ticho - prostě pohoda, jazz. Zalezli jsme do hlavního obydlí, kde se už všichni tísnili kolem stolu a probírali předešlá dobrodružství.

Když dorazila poslední skupinka, začlo probírání indicií. Nekoráb se měl skládat ze špičky, pilota, sedačky, křídel, okénka, motoru a zadní směrovky. Podařilo se nám vytvořit jakýs takýs lidský spletenec, který by při dobré vůli mohl připomínat koráb. Jako vyvrcholení našeho snažení jsme vzlétli. Uletěli něco málo metrů a přistáli. Tím byla naše mise za původem předků zdárně splněna. Mohlo se jít spát. Každý si zabral místo a ulehlo se. Jako jediní čtyři stateční jsme se opět vydali ve stejném složení spát ven. Tentokráte bylo ještě více mrazivo, než předešlého dne, a tak jsem si k tomu tričku vzal do spacáku ponožky. A bylo mi krásně teplo. Zlatý spacák. Kdyby byl živý, hned bych mu něco daroval.

Do slunečné neděle jsme byli neurvale probuzeni řevem:"Hoří! Hoří!" PVC se k nám přihnal, že prý hoří sklad s relikviemi a vykopávkami. Nevím jak ostatní, ale pro mne za mne, ať si to všechno shoří! Nebylo mi dopřáno dalšího odpočinku, a tak se vysoukám do nehezké zimy a pomalu se potácím směr sklad. Když tam dorazíme, záchranné práce jsou již v plném proudu. V čem to spočívalo? Člověk se nadechl, chytl lana, zavřel oči a byl vpuštěn do takového malého skladu nářadí, kde měl něco hledat. To první, co jsem našel já, byla kovová konstrukce na namotávání zahradní hadice, o kterou jsem se silně praštil do kolena. Jinak jsem nenašel zhola nic. Šel každý, někdo i po dvojicích, trojicích a nakonec i šesticích. Když už jsme to chtěli vzdát, Abbík poklad našel, bylo to CD se všemi informacemi o fremenech - neboli záznamy z tábora. Díky moderní kopírovací technologii jsme dostali každý jeden exemplář, aby se informace neztratily a pak se šlo na snídani.

Po snídani nám pan správce ochotně povykládal o pevnosti, konstrukci a obranyschopnosti tohoto cihlového kolosu. Fundovaně odpovídal na zvídavé otázky a dozvěděli jsme se mnoho poučných a zajímavých věcí. Zhruba před jednou hodinou odpolední jsme měli zabaleno a odcházelo se na vlak. Normálně by tady byl konec článku, ale ona i cesta zpět měla šťávu, o kterou vás nechci okrást.

Jen jsme přišli na nádraží, nemile nás překvapily zpoždění, které měly všechny vlaky. Postupem času jsme se dozvěděli, že nedaleko, směrem na Hradec, se stala smrtelná nehoda - srážka vlaku s autem na přejezdu - a tudíž všechny vlaky mají smůlu. Byla vyhrazena zvláštní doprava. Vlakem jsme dojeli několik zastávek do jedné malé vesničky. Tam nás přesadili na autobusy, které nás posunuly o dvě vlakové zastávky a vyhodily zpět na vlak pouhou jednu zastávku před Hradcem!! Tomu se říká systém! Samotná cesta autobusem byla taky krásná. Dala by se nazvat - Jak naskládat co nejvíce lidí, do co nejmenšího místa. Již dlouho jsem si tak nezahrál na sardinky, jako při nedělním návratu. Nakonec jsme se tedy docourali k rychlíku na Prahu, rozloučili s těmi, kteří nejeli s námi a šup, vydali se na poslední dnešní putování.

A tím skončil Arrakis! Nechť vás ochraňuje Muad' dib!


Malá poznámka na konec - fotky z akce jsou již tradičně na Klárčině albu.

Matrix, 14.10. (bront. klub)

Již podruhé jsme se v tomto semestru sešli, abychom otevřeli večerní brontosauří klubový program. Tentokráte jej měla na starosti Klárka a vymyslela si téma Matrix. Jistě každý zná tuto perlu sci-fi. Neo, Trinity a Morpheus byli ve své době snad nejobdivovanějšími hrdiny a nám byla dána možnost... možnost se připojit.

Jak to tedy celé probíhalo? Velice hezky, mohu-li hodnotit celek již na začátku. Sice to mělo mouchy technického rázu, vše nevyšlo tak, jak by mělo, ale myslím, že každý odcházel s pocitem naplněných očekávání.

Ono, co se taky dalo očekávat,že? Večer byl v programu označen jako překvapení a žádná informace navíc. Z takovýchto kusých indicií se může vyloupnout naprosto cokoliv. A že se Klárka nenechala zahanbit! Již v šest hodin nás s Kubou a Honzou Dráče sešikovala do pozoru, dala nám KNGčko, štít, mapu a prohlásila:"Jeďte na Strahov. Blok 5, pokoj xy." To bylo všechno, a tak jsme vyrazili.

Cestou jsme si prohlédli mapu centra Prahy, kde byly označeny hlavní památky kroužkem. Předpokládali jsme, že tvoříme skupinu jedna, na Strahově nás bude čekat list s instrukcema a my půjdeme dál. Mýlili jsme se. Na Strahově jsme byli přivedeni do jiného stavu. Tedy, samozřejmě, že nás nikdo neznásilnil, mno, i když to se taky nedá takhle říci. Popravdě jsme jistým způsobem znásilněni byli. Místo obyčejných účastníků se z nás stali agenti (každý si jistě pamatuje Mr. Smithe a jeho slušivě oblečené dva kolegy) s Klárkou v čele. Když se tak stalo, honba za zničením matrixu začala.

Ostatní účastníci se rozdělili do dvou skupin a vyrazili hledat nápovědy a indicie k prolomení kódu do hlavního systému. My, agenti, jsme měli za úkol jednotlivé skupinky nahánět a řezat hlava nehlava - přeci si nenecháme zničit našeho chlebodárce,ne? Bohužel nyní se vyskytly technické problémy a ty nás zdržely na Petříně tak dlouho, že jsme nestihli inhumovat druhou skupinku, jenž nám doběhla na hrad, kde jsme na ně chtěli přichystat past. Ta první měla přijít na Petřín, kde jsme mezitím nechali Anežku s Pájou (ti jediní se nepřipojili k matrixu a vzali si červenou pilulku), kteří se o ně pak postarali. Tím jsme to bohužel jako agenti pos... tedy podělali. Inu, co se dá dělat, musíme zpět ke klubu, kde se bude konat poslední bitva.

Než jsme se vydali zpět, potkali jsme Šárku, která dorazila později a automaticky se připojila k agentům. Setkání proběhlo u katedrály sv. Víta. Tam nám bylo oznámeno, že jsme se minuli s tou druhou skupinkou pouze o vzdálenost celého hradního komplexu. Neváhali jsme a v posledním záchvatu hněvu jsme vyrazili a chtěli je ještě pokořit. Šárku byla jmenována hlavním zdrojovým kódem a v závěrečné bitvě jsme jí tak přiřkli nejdůležitější roli. Skupinka prý vyrazila pěšky a my se proto vydali metrem. To, že Kuba neměl tramvajenku, jsme raději ani neřešili.

Kousek od klubu jsme již viděli, jak se ta tlupa osvobození-chtivých člobrdů dobývá přes dveře do domu, kde brontíci sídlí. Nečekali jsme a vyrazili za nimi. Bohužel nějaká ženská zrovna v tu chvíli neměla nic lepšího na práci, než jít se psem na procházku a plést se nám pod nohy. Psík byl malej, hnusnej a ke všemu moc štěkal (dodnes nechápu, proč tak malé stvoření si dovoluje na něco, co je o 80 kg těžší a rozšláplo by jej to na místě! To něco jsem byl já, samozřejmě!). K naší velké nelibosti jsme museli zanechat pronásledování a již v poklidu jsme si šli sednout s nimi do klubu a vyčkávali návratu zbylých účastníků.

Ti se, naprosto nepochopitelně, vydali zpět z Petřína pěšky, i když věděli, že sraz je ve 20:45. Přišli hodně po deváté, jako by se nechumelilo. My, agenti, jsme přezbrojili a stali se z nás části zdrojového kódu, které šli vyčkávat na náměstí Republiky, kde se poté udál finálový souboj. Ale, nepředbíhal bych tolik. Vstupní kód do matrixu museli účastníci rozluštit a měli k tomu i vědmu, která byla zaúkolována, aby jim v případě nouze pomohla a lehce napověděla. I tak to ale trvalo naprostou věčnost, než se za námi vydali. My tam z hecu bavili kolemjdoucí bitvami a takovým malým tréninkem. Pak přišli a... zvítězili. Bohužel jsme byli předurčeni umřít již od začátku a to mně tedy nesedí, takováhle role, ale dobrá, k obecnému prospěchu jsem ochoten obětovat mnoho. Abych ještě vyzdvihnul tu nejdůležitější roli, kterou hrála Šárka. Nemohla totiž zemřít dříve, než umřeme všichni ostatní, kteří ji bráníme. Takže s vervou nastoupila do přední řady a šla vybíjet lidi po desítkách. Jak jste jitě pochopili, my smrtelní byli, účastníci ne. Holt, někdy se daří, jindy ne.

Neo uspěl, nové lidi z matrixu osvobodil a samotný systém přivedl do záhuby. Agenti zklamali. Možná příště...

Po bitvě jsme se ještě vrátili na chvíli do klubu a pak, v půl jedenácté, se uklidilo, zamklo a odešlo. Tím byl úterní program zakončen, bylo to skvělé a těším se na příště.

Orient Express v Praze, 11.10.

Pro ty, kteří neznají, je Orient Express synonymem pro luxusní vlakové spojení z Paříže do Instanbulu. Tedy, tak tomu bylo kdysi dávno, když se tento spoj otevíral. Při svých cestách se tento vlak zastavuje v několika hlavních městech, čeká tam třeba den, dva a pak jede dále. V mezičase si mohou cestující jít prohlédnout krásy města a naopak obyvatelé a domorodci mohou obdivovat samotný vlak. Ve čtvrtek 9. října přijel Orient Express do Prahy na Smíchovské nádraží, kde byl ustájen až do sobotního odpoledne, kdy po druhé hodině odpolední odjížděl. Na tento fakt mě upozornila Lucka, takže jí patří velký dík.

Měli jsme se sejít a popovídat si, jenže betonovací práce na zahradě mi toto bohužel znemožnily uskutečnit, a tak jsem se jenom na skok zaběhnul podívat, jestli je mašinka tak luxusní, jak se o ní povídá.



Nejprve mi dovolte pár faktů z historie provozu tohoto dopravního prostředku. První vlak byl vypraven 4. října 1883, kdy vykonal trasu z Paříže přes Mnichov, Vídeň až do Giurgiu v Rumunsku. Tam pasažéři přestoupili na trajekt přes Dunaj, nastoupili do vlaku směr Varna v Bulharsku. Odtud už pak pouze trajektem do Istanbulu.



Později byl tento spoj nahrazen jinými moderními vlaky, trasa byla zkrácena z Paříže do Štrasburku, přes Vídeň a je již symbolem luxusního cestování. Není ale pouze jenom jedna. Prý existuje několik paralelně provozovaných tras, někdy i malými soukromými společnostmi a pouze přebírají dobré jméno vlaku. Toť tedy několik základních faktů.



Jak jsem již napsal, na vlastní oči jsem jej viděl na Smíchovském nádraží. Ihned po vstupu do nádražní haly vás mohl trknout malý recepční stoleček, kde stáli dva mladíci a usměrňovali cizince na třetí nástupiště, kde byl vlak ustájen. Vydal jsem se s davem. Na nástupišti mne uvítala ještě větší recepce - dva stolečky a dvě hezké dámy - plus koberec s logem společnosti na zemi. Všude kolem pobíhali jednak cestující (jelikož vlak odjížděl zhruba za hodinu, tak se s nastupováním neotálelo), zaměstnanci, kteří je usazovali, turisté, kteří jenom fotili a blbě čuměli do oken (mezi nima jsem byl i já) a pak naši policejní orgáni, kteří dohlíželi na všudypřítomný klid.



Vlak jest složen ze sedmnácti vagónů, kde většina z nich jsou spací vozy a zbytek jsou restaurace a bary. Uvádím to v množném čísle, protože se mi zdálo, že těch barů je tam nějak moc, ale mohu se mýlit. Jak jsem si tak pochodoval a nakukoval dovnitř, docela jsem slintal. Každé kupé je určeno pouze pro dva lidi, celé je obloženo ve dřevě, máte k dispozici malou koupelničku a, tuším, i propojovací dveře do vedlejšího kupé, snad kdyby jelo více lidí pohromadě. Tím posledním si nejsem vůbec jist, ale co taky člověk může zjistit pouhým letmým pohledem dovnitř.



Nemohl jsem si odpustit a vyfotil jsem si nejenom vlak, ale i zaměstnance ve slušivých uniformách. Velice ochotně mi zapózovali. Jsou na to evidentně zvyklí. Chvíli jsem tedy okouněl okolo, snažil se vykoukat, jak hezký mají jídelní vůz a pak už šup zpět betonovat. Asi nejvíce budete mít z těch fotografií. Bohužel berte je trochu s rezervou, přeci jenom mám pouze kompakt.

Babí léto nejen pro baby, 7.10. (bront. klub)

Po krásném létě přišel sychravý podzim, začal i nový školní rok (někomu rok akademický, ale to už je jen takový detail). Spolu s tímto vším se otevřel i nový ročník brontosauřího klubu v Praze. Každé úterý se budeme scházet v Senovážné ulici 8, ve dvoře. Tedy né ve dvoře, ale v klubovně, která je ve dvoře, aby si to někdo nevyložil tak, že jsme banda homelessaků a musíme žít na ulici. První klub dostal název - Babí léto nejen pro baby - a měly ho na starosti Hančí s Maggi.


Slečny zvolily jemný nástup, a tak se vzpomínalo na naše mladá školní léta, kdy jsme se pokoušeli vždy na podzim vyrábět z darů přírody všelijaké nesmysly. Nezůstalo však jenom u vzpomínání, šlo se hezky na tvrdo, na dřeň.

Začátek klubu je v šest hodin, ale jako obvykle jsme se scházeli postupně až do půl sedmé. Je pravdou, že jak není žádné přihlašování, vstup je naprosto dobrovolný a volný, tak nikdy nikdo neví, kolik lidí přijde. Tím pádem se zhruba v půl sedmé prohlásilo, tedy Maggi rázně vkročila do volné debaty a utnula ji, že jsme v počtu dostatečném a klub může začít. Přítomní jedinci byli: Hančí, Maggi, Honza, Kuba, Terka, já, Anežka a Pavel, Pavel, Pavel, Pavel (Abbik, PVC, Bystřický, Pája). Postupně pak docházely další osůbky - Bára, Klárka a Ivča. Nicméně v průběhu večera jsme nebyli v takovéto silné sestavě, jelikož někteří jedinci mizeli a nebo přibývali a to všechno tak nějak náhodně.

Nejprve přislo na pořad dne tvoření zvířátek z kaštanů. Ale abychom to neměli tak jednoduché, museli jsme nejprve vytvořit prostorové uskupení z nás samých. Nejprve jsme se rozdělili do skupinek, Maggi hodila dvěma kostkami a čísla pak znamenaly, kolik rukou a nohou to dané uskupení musí mít na zemi. Několikráte jsme to zopakovali, protože výtvory některých jedinců a skupinek byly tak povznášející a originální, že to ani popsat nejde. Zvláště bych zde vypíchnul fakt, jak mají lidé ve zvyku kombinovat až překombinují. Tak kupříkladu udělají raději stojku (kvůli nutnému omezení nohou pro skupinu), než aby udělali trakaře. Inu, jejich věc. (Tady je asi nutné upozornit, že jsem zrovna v této kombinaci taky figuroval, ale to už je nepodstatné... důležité je, že to dělají jiní.)

Po tělesech jsme přistoupili již k samotnému kaštanování. S Abbikem jsme nemohli než vzdát hold názvu sdružení a vytvořit velkého brontosaura. Kupodivu ta změť pospojovaných kaštanů připomínala toto pravěké zvíře a Maggi jej ihned poznala. Ostatní skupinky tvořili stonožky, mandelinky bramborové (ty bych chtěl zvláště vypíchnout, vypadaly nádherně. Bohužel jsem nejprve myslel, že dělají mandarinky, a pak jsem se hodně divil tomu vzhledu, kdy to mělo očička.), Pája vytvořil sluníčko, ale já mu to přehodnotil na podvodní minu. Mezitím si Maggi a Hančí braly dobrovolníky do zadu do skladu, kde se se zavázanýma očima přecházel podzimní les. Tedy byli jste donuceni si sundat ponožky a pak pomalu polehoučku cupitat přes hlínu, šišky, listí, ořechy a led. Abyste si vyzkoušeli, jak to v lese vypadá. Já tedy nebyl až na ty šišky, hlínu a led schopen určit vůbec nic, ale až tak zásadní to nebylo. Sice bych po tmě v lese nepoznal, kde jsem, ale což.

Když jsme se všichni vystřídali, šlo se na voskování. Zde Maggi někde uzmula starou žehličku, kterou bylo nejspíš možno zničit, nechala ji nahřát a tavila na ní voskovky. Takto natavené se pak přikládaly na křídový papír a tvořily se z toho obrazce. Musím říci, že abstraktní umění hadr. Moje výtvory byly trošku více depresivní, zvláště, když jsem si uvědomil, že tvary se mi moc neobtisknou, spíše nějaká hrana či čmouha. Holt tedy příště.

Pak nastala volná zábava, kdy něktěří ještě dělali s kaštanama, hráli si s voskovkama a zbylí pili čaj. Tolik tedy k náplni prvního klubu a těším se na příští setkání.

Moravské Hvozdy, 3. - 5. 10.

Začátkem letošního října se konaly již 25. Moravské Hvozdy. Je to víkendová akce, kdy jsme se vrátili zpět do období třicetileté války, konkrétně 4. května 1645, a pokusili jsme se přepsat dějiny. O co šlo? Čtěte dále.

Tohoto dne se totiž švédská armáda pod velením generála Torstensona uvelebila před Brnem a uložila si za hlavní cíl město dobýt. Švédové věřili, že to půjde snadno, ale poté, co město obléhali od května do konce srpna, ustoupili a zbaběle utekli. Ono to nebylo až tak zbaběle, vzhledem k tomu, že Brňané ztratili pouze 250 lidí, kdežto Švédů padlo 8000. Tak či onak, různé okolnosti války a její ukončení vedlo k tomu, že Brno nepodlehlo. Toť ten styčný bod, o který nám celý víkend šlo.

Do této epochy pak nastupujeme my, dvě hrdé armády, které se pokusí jednak hájit psané dějiny, druhak tyto změnit k nepoznání. Jak jste se již dočetli, byl to ročník 25., takže již nějakou dobu se pravidelně bojuje a štěstěna se vrhá na jednu či druhou stranu, jak se jí v ten daný rok zlíbí.

Nicméně tento rok jsem se o akci dozvěděl od SUPů, kteří pravidelně vysílají jednu kohortu, aby se pokusili dobýt město. Již jen historie a oficiální promo fotky mne nadchly natolik, že jsem se rozhodl jet. Chtěl jsem napřed podpořit Moraváky a hrdě bránit město (když padla Praha, tak aspoň něco z naší zemičky zůstane nedobyto), ale poté, co jsem byl několikrát inzultován, jak slovně tak fyzicky, jsem jel za Švédy. Nakonec jsem tomu byl i rád, protože moravská armáda jest plna divných lidí, kteří mi mnohdy fakt nesedli.

Ale vraťme se k počátku naší výpravy a to do pátku 3. října. Ze SUPů, jak jsem zjistil, tento rok mnoho lidí nejelo. Bojovou jednotku tvořili nakonec tito lidé - Paik (coby velitel a předseda - na to jsem jej překřtil já, ale snad se mu to líbí), Evka, Honza, Klárka, David a já. Ne všichni jsme právoplatně členy a nemůžeme se považovat za supy, ale nevadí, bojovali jsme stejně, jako bychom byli.

Tak tedy v pátek byl odjezd, obléhání začínalo v sedm hodin večer. Rozhodli jsme se jet autem, protože to finančně vyjde mnohem lépe, než vlak (a i kdyby ne, tak je to pohodlnější). První problémy začaly již v samém počátku, kdy Honzův vlak z Plzně měl asi 45 minut zpoždění a náš včasný příjezd byl pomalu ohrožen. Nevadí, ve čtyři hodiny jsme v sestavě Honza, Klára a já vyjeli směr Křtiny (malá vesnička za Brnem). Cesta ubíhala splavně, přestože byl pátek odpoledne a všichni se hnali na víkend pryč. Provoz silný, ale relativně únosný. Nebudu zde popisovat naši úžasnou dálnici D1, která je snad na každých deseti kilometrech opravována. Nemá to totiž smysl, každý to ví a nic s tím neudělá. Velký problém nastal v dálničním úseku kolem 133 kilometru. Zde se totiž chlapci rozhodli uzavřít jeden pruh dálnice a silný provoz nechat jet pouze v pruhu jediném a to ještě v protisměru. Toto opatření jaksi nemyslelo na předvíkendový provoz a nastal totální kolaps. Jak jsme to poznali? Jednoduše! Již v pět hodin odpoledne jsme se zastavili na 123 kilometru a přískokem v před se přibližovali zmíněnému úseku. Nejprve jsem myslel, že je to jen přechodná záležitost, ale v momentu, kdy jsme ujeli deset kilometrů za necelé dvě hodiny, bylo mi do breku. V tuto chvíli jsem už vůbec nesledoval hodiny, pač to nemělo smysl, včas se tam nemůžeme nikdy dostat. Honza mne ujistil, že se stejně nic důležitého neděje (rozumějte, žádná bitva se nekoná), a tak jsme v klidu zastavili na kafe a něco malého k snědku. Když jsme dorazili v devět hodin, konal se nástup armád a počátek vlastního obléhání. Generál Torstenson velkoryse nabídl Moravákům, aby se vzdali. Ti prašiví psi odmítli a rozhodli se bojovat. Párkrát jsme si zakřičeli bojové pokřiky a rozešli se do svých ležení. Ta byla v místní základní škole - mimochodem velmi krásně architektonicky zvládnuta. V průběhu nástupu dorazil i zbytek kohorty - Evka, David, Paik. Tudíž jsme byli kompletní a mohli přistoupit na první válečnou poradu se ctí.

Generál rozdělil lidi na několik skupin, jmenoval velitele, proškolil nováčky a, jak sám zavelel, šlo se do hospody. Též jsem se chtěl vydat a také jsem tak učinil. Klárka se kupodivu přidala také, ač alkoholu neholduje. Obavu z toho, že by musela pozřít nějaký ten pěnivý mok, zahnal již jen pohled do místních malinkatých hospůdek, které při návalu Švédů nebyly sto pojmout a pohostit všechny zúčastněné. Nevadí, navrátili jsme se tedy zpět do ležení.

Zde bych udělal malou technickou vložku. Já tu rozděluji lidi pouze na Švédy a Moraváky, nicméně nedejte se zmást. Do moravské armády se hlásili lidé z celé republiky, tak jenom aby nevznikla mýlka, že Brno bránili pouze okolní rodáci. Počty bojovníků byly relativně vyrovnané. Na každé straně stálo něco přes šedesát lidí.

Jak se Švédové rozhodli jít chlastat, Moraváci započli s tréninkem. Bylo jasně vidět, že to potřebují, neboť, kdo by se chtěl do půl jedné do noci mořit s taktikou a lítat po tělocvičně?

Ještě si dovolím jednu technicko-územní vložku. Ležení obou armád samozřejmě nesmí být na jednom místě. Moraváci byli v tělocvičně a my se usadili po celé škole ve třídách a na chodbách. Takže jsme vlastně kontrolovali všechny přístupové cesty z a do školy. Vidíte tu silnou strategickou mysl, která to takto zařídila?!

Abychom se jen tak nenudili, též jsme si zatrénovali. Chvíli jen tak mezi sebou, ale pak přišel čas změřit síly s těmi psy, kteří příštího dne nastoupí proti nám. Naběhli jsme proto do tělocvičny a dostali brzy na zadek. Ale umřeli jsme se ctí! Přeci jenom jich na nás vyběhlo asi tak dvacet a my byli čtyři. Již zde bych vypíchl další fakt a to ten, že jsme útočná armáda. Ono se to ještě v průběhu víkendu bude několikrát opakovat a já to náležitě zdůrazním!

Pak už jenom dochroupat zbytek večeře a šup spát. Proběhla nějaká ta hygiena a už už jsme se chystali ulehnout, když tu k nám přišel na pokec protivník a nějak se mu nelíbilo, že na tabuli je napsáno "Švédi vyhrajou!". Vzal lepenku a dopsal k tomu vyhrajou předponu "ne". Klárka se toho chytla a chtěla prý bránit naši čest, a tak jej šla kousnout. Byla ale bohužel spoře oděna - již jen v tričku a spodním prádle. To byla chyba číslo jedna. Samozřejmě, že jí Moravák chytl a vyvlekl až někam na chodbu, kde ji potom znehybnil tou samou izolepou. Nemohla chodit a i ruce měla spoutány. Je jistě naprosto zřejmé, že to vzbudilo poprask mezi oběma armádami a Klárka se tak dočkala kýžené pozornosti. Ptáte se jistě, proč jsme jí nepomohli? Proč bychom to asi tak měli dělat? Zpískala si to sama, tak ať si to užije. (Za tohle mne sice nebude mít ráda, ale je to pravda) Nicméně nebylo to dostatečné ponížení, přišlo na řadu to, co asi každý předpokládal. V každé válce se berou zajatci, a tak i nyní byla Klárka odnesena do ležení Moraváků, kde si musela vytrpět své. Kupodivu ji nechali celou a když se vrátila, tak měla úsměv na rtech (co tam asi vyváděli?). Pak už tedy opravdu jenom spánek.

Budíček byl ráno v osm, za což jsem byl vděčný. Již méně se mi líbila jeho forma. Nějaký chytrák si s sebou vzal trumpetu a probuzení ze spánku proběhlo formou několika rázných taktů, jako při poplachu. To se zaspat opravdu nedalo. Když jsme se tak nějak dostali do fáze vnímání, došli jsme na snídani. Někdo si opravdu vyhrál a, prý již tradičně, udělal pomazánku na chleba v barvách té oné armády - Moraváci dostali bílou a červenou, Švédi modrou a žlutou. Obzvláště ta modrá se žlutou tvořila krásnou kombinaci a vůůůbec to nevypadalo jedovatě.

V devět hodin jsme se všichni sešli v tělocvičně a Ladin (hlavní org) si zvolil za úkol vysvětlení pravidel pro bitvy toho dne. Na sobotu připadaly tři hry, ze které jedna byla taková tréninková a teprve v ostatních o něco šlo. Zde bych se rád pozastavil nad skupinovou mentalitou. Osobně mi to přišlo jako dementalita, protože v momentě, kdy se vysvětlily pravidla, pravda, nebylo všechno srozumitelné hned, se začly množit různé dotazy na extrémní případy, které v bitvě o takovém rozsahu nemohou vzniknout a i kdyby, tak by se to vyřešilo na místě. Dotazy se množily, moje trpělivost tekla. Suma sumárum, jenom vysvětlit a připravit se na hru trvalo skoro dvě hodiny. Uááá! Za to bych střílel. Ale hlavně, že jsme se již vypotáceli z budovy a všichni oblečeni do bojových kostýmů a se zbraněmi v rukou jsme se šinuli na bitevní pole. Místní koukali docela vyjeveně, ale jenom někteří. Asi již o této akci slyšeli.

Jediné nejrovnější místo bylo nad městem na poli. Zde také proběhla první bitva. Armády se postavily proti sobě na opačných koncích louky a připravovaly se na střet. Velitelé si zformovali své útvary a mohlo se začít.

Nyní jenom několik málo slov ke zbraním. Tato akce není žádná dřevárna, ani se nepoužívají kovové zbraně. V rámci bezpečnosti se bojuje pouze papírovou koulí na gumě (zkráceno na KNG). Štíty jsou tvořeny tvrdým kartonem, či polystyrenem. Pak jsou tu v bitvě ještě používáni VLCi, což je Volně Letící Koule. Jistě si říkáte, co to je sakra za zbraně, když je to z papíru? Dovolte, abych vás ihned vyvedl z omylu. Pořádně stlačený papír omotaný několika vrstvami lepenky a k tomu vržen velkou silou má tvrdost kamene a dostat tím do hlavy je opravdu velká slast. Kdo nevěří, ať sem běží, já ho jednou říznu a uvidíme, jak se mu to bude líbit. Toť tedy k naší výzbroji.

Pravidla bitvy byly následující. Každý začne se třemi životy a pouze s KNG beze štítu. Po vyplýtvání životů si bere pouze VLKy a má dva životy. Když jej zabijí i tehdy, vezme si štít a KNG. A jako poslední kombinace - VLK a štít. Po poslední smrti si tam už jenom sedne a blbě čumí, dokud ostatní neskončí. Pravidla jsme si zopakovali, duševně se připravili na nadcházející řež, zařvali si pokřik a bitva začala! Obě armády vyrazily proti sobě v pomalém tempu, kdy se utvořily linie a ty se proti sobě postavily na vzdálenost ne více než čtyř metrů. Nyní započla opět moravská strategie - stát a nic nedělat. To je jediné, co umí! Oni nedokážou zaútočit! Pouze se postaví do linie a tu brání, sic dobře, ale jenom brání!!! Co je tohle za armádu?? Po všech bitvách, které se udály, mi to přijde velice smutné. Vždyť já bych byl schopen vypěstovat strom, který bych poté podříznul, udělal z něj papír a na něj vytisknul nápis "Moraváci blbí ptáci!". Toto všechno dříve, než by oni zaútočili!!!!! A to ještě jest jejich hlavním pokřikem, že nás včííííl umlátí čepicema!

Mno, to byl jenom můj osobní pohled na moravskou strategii. Musel jsem se s vámi o ni podělit, protože to by jinak nešlo, to by se mi vyrazilo na čele. Stáli jsme tam proti sobě a koukali se, kdo dřív zaútočí. Nakonec nás Švédy to přestalo bavit a vrhli jsme se na ně. Ano, krváceli jsme tam, jak píchnutá prasata, ale bitva měla spád. Nejprve jsme se mlátili beze štítů a tak mrtvých přibývalo po desítkách. Jenže pak přišel zvrat bitvy - do hry vstoupil nový element a to boj na dálku VLKy. Tím se skóre začalo pomalu srovnávat. Žel bohu i jejich bojovníci si přinesli létající koule a linie se začala pomalu, ale jistě hroutit. Zde bych rád podotknul, že být plně vybavený bojovník s koulí na gumě a štítem, ve fázi, kdy se bojuje minimálně na deset metrů, je vám naprosto k prdu a můžete tak leda rovnou umřít, pač je vám vaše zbraň naprosto k ničemu. Tak se stalo, že po hodině mlácení zbyla už jenom desítka statečných na naší straně a více jak tři čtvrtiny Moraváků stále živých.

Kdo by si myslel, že konec bitvy bude v několika málo vteřinách, hluboce by se mýlil. Ani v této fázi nedokázali ti prašiví psi zaútočit. Převaha byla pět na jednoho a oni stále drželi linii a tlačili těch zbylých pár Švédů na konec bitevního pole!! Neuvěřitelné, jak neschopní bojovníci to byli. Když už jsme, jako záhrobní síla, začali pokřikovat velice nepěkné a urážlivé poznámky na jejich adresu, tak se tedy opravdu uráčili zabít těch pár posledních. Prohráli jsme, ale se ctí!!

Následoval přesun do lesů, kde měla být svedena bitva o oběd. Ten byl tvořen chlebem, sýrem a máslem. Toto všechno rozděleno do 31 pytlů a rozmístěno ve čtverci o hraně zhruba 200 metrů. Rozmístili jsme se na svá stanoviště a start! Všichni vyrazili kupředu, sebrat co nejvíce pro svoji armádu. Holt, kdo si toho nasyslí více, ta armáda se dobře nají. Druzí se pak mohou jít klouzat.

I když jsme se bili statečně, získali jsme pouze 11 pytlů. Zástupce generála šel vyjednávat, abychom dostali něco navíc. Vrátil se se třemi pytli a s podmínkou, že večer jim zazpíváme ódu na jejich vítězné tažení. V tu chvíli jsme jej posílali zpět, že takové podmínky nebereme! No, nedalo se nic dělat. Již to bylo dohodnuto. Pojedli jsme tedy skromné stravy a začali se připravovat na hlavní bitvu tohoto odpoledne. Sluníčko se prorvalo mezi mraky a tam, kde mohlo, hezky hřálo. Byli jsme v lese, ale i mezi stromy tu a tam potěšilo nejednoho bojovníka.

Po chvilce pauzy nutné k zažití stravy se objevili ti hnusní červenokabátníci a s nimi přišel i Ladin, aby nám osvětlil pravidla. Byly řečeny již jednou ráno, ale opakování je matkou moudrosti. Stejně to většina lidí moc nepochopila a raději se tedy uchylují k strategii Bezmozků (takto se jmenovala jedna naše kohorta) a šli se mlátit, jedno koho, jedno čím. Nevadí, od myšlení máme velitele. Nyní nadešlo přerozdělování lidí z jednotlivých skupin. Ti, co byli spíše defenzivní se stali modrými, ostatní šli do útočných žlutých kohort. Příprava skončila tak rychle, jak začla a mohli jsme jít na to.

Tato hra se jmenovala, tuším, Čtyři roční období, neboť byla tvořena čtyřmi fázemi - jarem, létem, podzimem a zimou. Celá pravidla vysvětlovat nebudu, ale jenom popíšu kostru, abyste věděli, o čem bude následná lítá řež. Celé území bylo rozděleno (z pohledu jedné armády) na tři pásma - obranné, střední a útočné. V první fázi se budovala města, která se poté v dalších částech hry dobývala, což byl jeden z úkolů, to, co přinášelo v konečném součtu body. Druhým hlavním úkolem bylo zabíjet protivníka a získávat jeho životy, reprezentované papírkem v barvě armády, které pak po třech dávaly jeden bod. Důležité bylo, že v každé fázi se smělo používat zbraní pouze v jistém omezení, ale k tomu později.

Hra začala a trvala zhruba čtyři hodiny. My, útočníci, jsme se rozběhli kupředu a snažili jsme se posunout linii co nejdále to půjde. První fáze se vyznačovala budováním a tím pádem jsme byli všichni beze zbraně, pouze se šátkem za pasem, který se nám snažil nepřítel vytrhnout. Ten, kdo zabil tři nepřátele, získal KNG; za dalších šest měl i štít. Zhruba v polovině doby fáze jaro již každá strana měla několik štítařů a ti byli nemalou pomocí v kosení nepřátel. Stejně, jako byli rytíři proti bežným pěšákům s vidlemi.

Ve fázi léta jsme všichni dostali alespoň KNG a bitvy začaly být zajímavější. Životy se přehazovaly z jedné strany na druhou. Velení se tak nějak rozpadlo, nebo nebylo moc slyšet, takže nějaké povely, vůbec. Jenom se vždy někdo přihnal, zformoval skupinku a zaútočilo se. Vidíte? Zase jsme to pouze (!!!) my, kdož útočí. Ti červeno-bílí psi opět stáli v rojnici a konec. Takže tak, jsme prostě lepší.

Následoval podzim a zima. Během toho jsme získali jak štíty, tak VLKy, ale ani jedno ani druhé nám nezajistilo vítězství. Bohužel jsme byli opět přemoženi a Moraváci na body zvítězili. S pachutí porážky jsme se pomalu přesunuli do ležení na večeři a následný program.

Nyní mi dovolte takovou malou úvahu, chvilku zamyšlení nad velením a organizací takovéto bitvy. Když si člověk tak nějak představí, jak to na tom bojišti v dávných dobách muselo vypadat, není ani omylem blízko skutečnosti, dokud si to sám nevyzkouší. Při počtu šedesáti lidí na armádu (což není mnoho, ale už je to reprezentativní vzorek) se bojová linie táhne relativně dlouhým úsekem pole. Udržet takovouto masu stále informovanou a organizovanou, je skoro zázrak. Jako řadový pěšák ani netušíte, co se na druhé straně děje. Hlídáte pouze svůj malý kousek linie, aby vám tam nikdo neprošel. Jenom semo tamo si pokusíte zaútočit a případně nepřítele trošku zatlačit. Člověk velice rychle zjistí, že umřít se dá velice snadno a ještě ke všemu hodně rychle. Prorazit linii je možné pouze za cenu obrovských ztrát na životech. Není se tedy čemu divit, že mnohé války se v jistých momentech stanou pozičními a v zákopech pak vojáci leží několik měsíců; že se i malý problém v komunikaci může zvrhnout k totální porážce jedné strany. Inu, kdo nezažil, nepochopí. Berte tuto vložku jako postřeh blázna do středověkých bitev.

K večeři jsme dostali kuřecí stehýnko s bramborem. Musím uznat, že paní kuchařky se opravdu vytáhly. Na to, že to byla školní jídelna a že vařily pro minimálně 120 lidí, bylo kuřátko krásně propečené a brambory nerozvařené. Opravdu jsem si pochutnal. Poté šálek kávy a šlo se zpět do tělocvičny, abychom změřily síly armád v několika kategoriích.

První byl duel generály nominovaných bojovníků s KNG a štítem. Zde se stala malá chyba a náš generál nevybral Paika, jak bylo domluveno, ale někoho jiného a tím jsme ztratili jednu kytičku ihned v úvodu. Moraváci vybrali prý nejlepšího bijce, kterého měli. Nevím, mně tedy nebyl vůbec sympatický. Zvláště, když mi přišlo, že má hlavu plnou gelu. K tomu se choval s nebývalou arogancí, a tak vůbec. Prostě Moravák. Nevadí, jedeme dál.

Druhá kategorie byla hod VLKem na cíl. Zde jsme opět prohráli, ale jenom o kousek. Nicméně stále podezřívám někoho ze sabotáže a to, že špatně vyrobil VLKy. Někdo prostě neumí smačkat pár papírů a omotat je izolepou. Pak jsou ty koule neuvěřitelně měkké a nelétají, jak mají. Nebudu se ale uchylovat k výmluvám, vrhalo by to špatné světlo na naší armádu.

Třetím bodem programu byla soutěž o nejlepšího a nejrychlejšího jedlíka. Každý dostal na talíř krajíc suchého chleba a celou, pořádnou cibuli. Ladin, který byl srdcem Švéd, naprosto s přehledem dokázal "přejíst" soupeře a nakonec ještě s vtipkováním na jeho účet dochroupat poslední plátek cibule a tím vyhrát. Alespoň jeden úspěch tohoto dne!

Čtvrtá disciplína spočívala v pivní štafetě. Zde bylo vybráno pět lidí (od nás to byly samé ženy), každý dostal jeden půllitr piva a hrálo se na to, kdo to nejrychleji dokáže vypít. Samozřejmě se jelo tak, jako při štafetě - druhý smí pít, až když dopije první, atd.. Sice jsme prohráli, ale ne o tolik. Naše ŽENY dokázaly prohrát proti moravským chlastounům pouze o půlku (!) piva. A to je tedy opravdu, co říci!!!

V páté kategorii změřily sílu dvě ženy, které si daly páku. Generálové naznačovali, že pro příště by se mohly utkat v bahně, ale nějak to nebylo přijato s úspěchem - tedy pouze co se týče ženské části armády.

Posledním bodem programu byl grupáč na bedně - kolik lidí se dokáže vměstnat na poslední díl švédské bedny. I tam jsme prohráli, jelikož naše strategii jsme trošku překombinovali a nic z toho nebylo.

Tudíž jediným naším úspěchem byla soutěž jedlíků. I to se dá považovat za výhru. Nevadí. Generál Torstenson oznámil, že nám je to fuk, abych jej přímo citoval:"My na sobotu serem! Nám záleží až na závěrečné bitvě!" Odměnili jsme jej sborovým pokřikem a šlo se pít. Výhrou za jednotlivé kategorie byly plechovky piva, se kterými se celé odpoledne hrálo dobývání měst. Každý si něco usurpoval a byla vyhlášena volná zábava. Tento večer byl poměrně krátký, jelikož jsme všici byli docela utaháni a chtěli jsme se trošku vyspat před závěrečnou bitvou.

Naprosto mne odrovnal Paik, který si usnul v našem supím rohu, vzbudil se někdy až poté, co jsme šli spát, přehodil se spacákem a tak, jak byl oblečen večer, se probudil i ráno. Nebylo to ale všechno. Jeho první "kroky" po probuzení spočívaly v natažení se pro několik málo chipsů, kdy povídal, že ty to zaručeně spraví. Inu, možná, ale my ostatní to nehodlali riskovat, a tak jsme se vypravili na snídani. Pojedli jsme trochu chleba a už šup do tělocvičny, kde se opět vysvětlovaly pravidla na závěrečnou bitvu. Jako morální posila švédské strany přijel bývalý švédský generál Ivoš Cicvárek a jako spoluorganizátor se jal vysvětlovat pravidla. Když dovysvětloval, začaly se množit dotazy. Myslím, že zůstane všem zúčastněným v paměti Ivošova hláška, kterou pronesl v odpověď na dotaz, kdy se některý z Moraváků začal rýpat v extrémech, jako co budeme dělat, když někdo začne porušovat pravidla? Ivoš se na chvíli rozmyslel, nebo spíše zamyslel, jestli nemá tento dotaz ignorovat, ale poté se rozhodl, že odpoví. Jeho slova zhruba jsou:"Já nebudu dělat pravidla tak, aby někdo nemohl porušovat pravidla a tím zhoršovat podmínky a zábavu pro ostatní! Ten, kdo pravidla záměrně porušuje, je čurák a nemá tady co dělat!" Toť, myslím, dosti vystihuje podstatu věci a odměnou mu za to byl souhlasný potlesk obou armád. Bohužel v průběhu všech bitev se našli mnozí, kteří záměrně zamlčovali zásahy a zůstávali ve hře, i když by neměli. Holt, všude se najde blbec a ne jeden.

Po pravidlech jsme se rychle přesunuli na bitevní louku a hlavní dobývání mohlo začít. Herní pole bylo rozděleno do sítě o velikosti 7x7 čtverců, kdy v koncových bodech po diagonále byly dvě města (hlavní to cíl armády). Ve spojnicich pomyslných čar se v poli nacházely místa, kde se mohl kdokoliv změnit na dělo a používat VLKy. Jinak všichni pěšáci byli vyzbrojeni KNG a štítem. Hra měla dvě fáze. První, kdy se nehrálo na životy a byla taková vize, že se bude hrát o co nejlepší pozice na fázi druhou, ve které již půjde o kejhák.

Naše strategie byla jasná. Věděli jsme, že Moraváci půjdou zase do té své debilní liniové strategie (jak originální!!), a tak jsme chtěli vyhrát již v první části a to tak, že párkrát prorazíme linii a za cenu jakýchkoliv ztrát se dostaneme k městu a dobudeme jej. Strategie domluvena, armáda opět přerozdělena - nyní zpět na kohorty. My jsme tvořili supí kohortu, jelikož jsme měli supa i na štítech. Boj mohl začít. Odpískalo se a my běželi co nejrychleji posunout linii k Brnu. Dorazili jsme, řezali jsme se, umírali jsme, probíhali jsme, ale nebylo nám to nic platné. Bohužel se nám nepodařilo vyhrát, i když jsme je jednou zatlačili skoro před brány. Ani jsme se nenadáli a přišla pětiminutová pauza mezi herními fázemi.

V tuto chvíli již štíty nechránily před VLKy a tudíž se hra stala statickou, kdy jediná děla se snažila zabít nepřítele a tím jej udolat. Nikdo jiný se ani nehnul. Když jsme tak hodinu stáli a nic se stále nedělo, přišel z řad nedočkavých bojovníků silný protest a žádost o změnu pravidel, aby se to někam hnulo, protože to vypadalo, že tam zůstaneme do pondělí a možná i ještě rok, do dalšího ročníku. Generálové vyrazili na pokec a po chvíli se dohodli, že ti, kdož jsou dělama, zůstanou. Ostatní se již nemohou dělem stát. Ti, kdož zemřou jako děla, se mohou vrátit pouze jako pěšáci. Tudíž bitva dostala nový rozměr - zabít dělo a tím posunout linii.

Bohužel se to povedlo jako první Moravákům a začali tlačit naše pravé křídlo směrem k městu. My, jakožto levé křídlo, jsme hravě odolávali náporu (nebylo co dělat, protože Paik, jako dělostřelec, metal koule, kam to šlo a my se nemuseli ani hýbat). Pak přišla zlomová chvíle! Z pravého křídla přiběhli velitelé s urgentní žádostí o posily. Oslabili jsme tedy naši řadu a běželi na pomoc tam, kde nás bylo potřeba. A že nás potřeba bylo hodně. Naši bohužel přišli o jedno dělo vlastní vinou, když se dostalo do křížové palby a dostalo direkt zásah do zad. Tím jsme ztratili obrovskou výhodu a museli se stáhnout asi třicet metrů zpět. Bohužel tím se otevřel prostor kolem konce hracího pole k tomu, aby nás nepřítel mohl pomalu, ale jistě, obklíčit, což mu nečinilo potíže. V tuto chvíli to s námi začalo jít pořádně z kopce. Jakmile si Moraváci posunuli dvě děla k našim řadám a my se museli bránit ještě hordě pěšáků, začalo to tam vypadat jako, když Rusové bránili za druhé světové Stalingrad. Výraznější by bylo snad pouze přirovnání k jatkám.

I za cenu obrovských ztrát se nám dařilo držet nepřítele od města. V tu chvíli se ale podělalo, co mohlo. Paik již neudržel pozice a byl, coby dělo, zasažen a zabit. Levá strana se velice rychle sunula zpět a ztráty se jenom umocnili naší urputnou snahou udržet každý metr bitevního pole. Jelikož bitva trvala už asi čtyři hodiny, neměli jsme dostatek sil k tomu, abychom vydrželi. Jak se množili naši mrtví, přesila se zvyšovala. Nebylo možné takto pokračovat a umřeli jsme všichni, ale nutno poznamenat, že jsme bojovali do poslední kapky krve.

Přišel na řadu závěr. Moraváci museli dobýt město - shodit tři plechovky na kbelících, které představovali obranné věže. Shazovaly se pouze pomocí VLKů. To byste nevěřili, jak dlooouho jim trvalo, než se jejich ELITA dokázala vůbec trefit!! My, jakožto duchové, jsme se vrátili ze záhrobí, abychom jim fandili, protože na to se nedalo koukat, jak neschopní jejich střelci byli! Zde nutno poznamenat, že ono na druhé straně by to bylo asi stejné, ale vzhledem k tomu, že se to již nikdy nedozvíme, musím si přílít trošku benzínu do ohně,ne?

Po bitvě jsme se již v rychlosti přesunuli do ležení, sbalili, uklidili a hnali se domů, abychom dorazili alespoň trochu včas. Ono přeci jenom jsem si myslel, že budeme končit v poledne a nyní bylo půl páté. Tudíž jsme se rozloučili a rozešli se každý svým směrem a za svými povinnostmi.

A tak se po roce moravská armáda dokázala ubránit švédskému útoku a město Brno si zachovat. Jejich podlý defenzivní styl je možná dobrý, ale ne neproniknutelný. Příště přijedeme, uvidíme a zvítězíme!!

Abych nezapomněl, vyskytly se také zdroje vizuální dokumentace:
Olajdino album
Žvejklárčiny fotky
Shrekovy fotky