Letecký den, 21.10. (bront. klub)

Přišlo úterý, jako každý týden, a já se šel do klubu proletět, neb tentokrát byl název - Letecký den, aneb všechno lítá, co peří má. Čekal jsem, že se budou vyrábět draci a pak se s nimi bude běhat od Kotvy až za řeku, nicméně to se nekonalo. Program měl na starosti PVC, Anežka a Hanka.

Pravda, Hanka přítomna nebyla, a tak dodnes nevím, jestli nebyl Anežka jenom záskok. Ale to nevadilo, v hojném počtu jsme se sešli a též v hojném počtu jsme dělali kraviny.

Létání nebylo zaměřeno na draky, ale vzalo se za vděk vším, co létalo. Tak nejprve jsme si připomněli starou známou hru typu letadlo (či pyramida), ti, kdož neznali, se jí naučili. Pravidla byla jednoduchá. Každý vymyslel něco, co půjde realizovat čistě v prostorách klubu a za pomocí rekvizit, které tam již byly. Tím se tedy možnosti úkolů značně zmenšily, což možná bylo na škodu, jelikož spektrum blbovin, co by se daly vymyslet mimo zdi budovy, by bylo opravdu široké (od interakce s náhodnými kolemjdoucími, po nákup cibule a její pojídání). Poté se úkoly rozlosovaly a každý začínal většinou s něčím, co opravdu nečekal. Pak bylo nutno přesvědčit dva lidi, že ten váš úkol je super a donutit je, aby se pod to podepsali. Tím pádem seznam lidí rostl a v momentě, kdy jste byli třetí v pořadí, úkol jste provedli, škrtli prvního a šli přesvědčovat další člobrdy. Šlo o to, že většinou to bylo tak, že právě ten první na seznamu byl něčím obdarován (hrnkem vody, básničkou a nebo kaštanem). Jak je zřejmé z popisu, úkol se tak distribuoval exponenciální řadou mezi ostatní, jako ostatně každé takové letadlo. V našich omezených řadách to pak vypadalo tak, že se k vám ten papír dostal i třeba podruhé.

Nyní bych se prosím chtěl na chvíli pozastavit nad "úžasností" jednoho úkolu. Výše zmíněný kaštan nebyl určen k tomu, aby si jej obdarovaný odnesl domů, alébrž jej bylo nutno sníst. Bohužel jsem se stal obětí své vlastní blbosti a na tuto listinu se taky připsal s tím, že se nikdy na první místo nedostanu. Chyba! Dostal jsem se! Už ani nevím, od koho jsem jej dostal, ale zato vím, jak hnusně ten šmejd chutnal. Jenom tak pro připomenutí základního biologického faktu - normální kaštan je NEjedlý (naštěstí ne jedovatý), a tak taky opravdu chutnal. Větší hnus jsem už dlouho nejedl. Ble! Až mi z toho pak bylo chvíli těžko. Zato jsem už vyléčen z podobných blbostí a na podobnou listinu se hned tak zase nezapíšu.

Po hře následovaly vlaštovky a soutěž, čí letadlo se udrží ve vzduchu nejdéle. Maximální doba letu jednoho papírového vynálezu se přiblížila i pěti vteřinám. Závratný to konstruktérský kousek, který byl podpořen i jistou dávkou štěstěny. Buďme za to rádi. Ne všichni měli takové štěstí.

Když jsme měli leteckou sílu, bylo nutné vybudovat i obranu. Proto jsme se vrhli na výrobu praků a všemožných jiných vrhacích nástrojů, které by dopravily projektil do vzduchu a případného útočníka odrovnaly. S Abbikem jsme se vrhli do megalomanského projektu - dvoumužného praku. Každý si stavěl takové malé nic, ale my, my šli do toho natvrdo. Sice jsme trošku podcenili potřenou urychlovací a vymršťovací sílu (to znamená, že nám to zase tak silně nelítalo), ale zato jsme mohli vrhat dva projektily najednou! Po dokončení výroby jsme se rozdělili na dvě skupiny a bojovali proti sobě. Vždy jedna skupina postupně vyhodila letadla a druhá se je snažila zničit. Většinou se to však nepovedlo a nepřátelský bombardér proletěl.

Jako poslední bod programu byl kvíz. V těchto dvou skupinkách, jak jsme byli rozděleni, jsme vždy vyslali jednoho zástupce, aby se snažil odpovědět na nějakou faktickou otázku z oblasti létání. Když to neuhodl, dostal od druhé skupinky nakládačku (sice jenom polštářema, ale i tak!) Nepamatuju si skoro žádnou otázku, až na pár světlých vyjímek. Třeba to, že Rakušané chtěli použít k bombardování horkovzdušného balónu! Nepodařilo se jim to. Balón nedokázal pořádně doletět nad stanovený cíl. Pak si ještě vzpomínám, že nejdelší let s větroněm a českým pilotem vydržel bez mezipřistání nějakých 1100 a kus kilometrů.

Tím prakticky klub skončil. Ale to bychom nebyli správná parta, kdyby se nás pár neodebralo do hospůdky na jedno pivko, kterým jsme uzavřeli tak hezky rozjetý večer.

A tím byl opravdu konec.